Nad mraky

Listí začalo zlátnout a nastal čas, kdy se je možné kochat krajinou hrající všemi barvami. A tedy i čas, kdy je pěkné vyletět někam nad listnaté lesy, nejlépe za slunečného počasí a užít si to z letadla.

Naplánovat nějaké létání alespoň na jeden den dopředu je ale poslední měsíc dva prakticky nemožné. Postupy front se zastavují, předpovědi počasí nevycházejí. Aby pěkné počasí vyšlo na víkendový den je úplná loterie. Tedy alespoň u nás.

Ve čtvrtek dostávám od Honzy echo, že v pátek by to mohlo vyjít. Já mám ale na pátek domluvenou v práci schůzku s kolegy, která se už několikrát přehazovala na jiný den, a teď do toho hodím vidle já! Ale třeba by nám to jinak a jindy nevyšlo a tak si píšu na pátek volno.

Ráno koukám z okna a na nějaké letecké výlety to vůbec nevypadá Voláme si ještě s Honzou a váháme, jestli to nezrušíme. Ale vítězí bojový duch, já sedám do vlaku a vyrážím na sever. Pět minut před příjezdem do stanice, kde na mě Honza čeká, dopadnou na vlak paprsky slunce. Zázrak. Honza mi na nástupišti říká, že se tu mraky rozestoupily teprve před půlhodinou.

Na letišti ukazuje teploměr deset, v nevytápěné kabině bude kosa! Jsem ale vybaven a natahuji na sebe pod bundu další dvě vrstvy prádla. Zhubnul jsem a tak si to mohu dovolit, nepřetížím letadlo Váhám, zda si mám pod kalhoty natáhnout zateplené legíny na běhání, ale je mi blbé svlíkat se tu na letišti do trenek. Později toho budu litovat.

Navrhuji letět na Lovosice, prohlédnout si Terezín a Litoměřice a potom letět podél jižního úbočí Českého Středohoří až někam k Rané. Z letadla to tam vůbec neznám. Z našeho pohledu je to jen takový krátký padesátikilometrový skok.

Po vzletu nabíráme směr po proudu Labe a než vystoupáme do naší letové hladiny, náznak slunečného dne zase mizí. Základny mraků jsou nízko, vzduch je zakalený, ale jak už jsem poznal, každé počasí, každé světlo, každý čas je něčím zajímavý. Jen se to někdy blbě fotografuje.

První místo, kde kroužíme, je Terezín. Slunce prorážející mraky osvětluje jen malé kousky země, Malá pevnost na pravém břehu Labe není moc doře vidět, nad Hlavní pevností máme více štěstí, sluníčko na ni posvítí právě ve chvíli, kdy Honza pokládá letadlo do levé zatáčky. Velká pevnost je opravdu velká, je to celé město! Znám Terezín jen z auta, doma budu muset nastudovat, co tu všechno bylo! (viz fort-terezin.cz)

Skoro v jedné zatáčce se přesouváme k Labi k dalšímu objektu našeho zájmu - královskému městu Litoměřice. Litoměřice znám i ze země, pohled z letadla ale odhaluje, že je to město architektonicky mnohem bohatší, než se mi s perspektivy ulice jevilo. Mírové náměstí s gotickými domy, radnice ve stylu saské renesance, kostel Všech svatých v rohu náměstí, gotická městská věž, kostel Zvěstování Panny Marie, jezuitský seminář a koleje, dominikánský klášter, kostel sv. Jakuba, Kapucínský kostel svaté Ludmily, kostel svatého Vojtěcha, katedrála sv. Štěpána, biskupství ...

Do Lovosic je to z Litoměřic skok. Středohoří, které je kousek za Lovosicemi, vůbec nevidíme! Nevidíme Milešovku, nevidíme hřeben hor, vidět je jen Lovoš tyčící se nad Lovosicemi. Oblétáváme Píšťanské jezero v zátočině Labe, koukáme na rozsáhlý areál Babišovy chemičky, koukáme na Portu Bohemica na řeku, jak se noří mezi skály aby se prodrala pohořím do Německa. Za Lovošem podél hor na západ je neprůhledné černo, přesto se tam vydáváme. Někdy tak obloha jenom straší a když se člověk přiblíží, není to tak hrozné. Tady se ale hned za Lovošem za dálnicí D8 dostáváme do mraku který dál klesá až na zem. Otáčíme tedy o 180 stupňů a vydáváme se na opačnou stranu na severovýchod. Poletíme také podél Českého Středohoří, ale evidentně do lepšího počasí.

Znovu přelétáváme Labe a Portu Bohemica a před sebou máme sluncem zalitý masiv hor, vidíme až k Děčínu. Nalevo máme hřeben Středohoří se zelenými poli a loukami a zlatými lesy, napravo Polabí utopené v oparu v rozptýleném světle, ze kterého vystupuje třpytící se Labe. Je prakticky bezvětří a klidný vzduch, žádné házení, žádné náhlé náklony. Jen ta zima!

Okolo nás jsou krásné mraky. Připomínám Honzovi, jak mi vyprávěl o poletování mezi mraky, Honza dává beze slova plný plyn a my stoupáme nad mraky. Chvilku jsme hradbami mraků sevřeni ze všech stran, potom se ale vyhoupneme na jejich úbočí a já okouzlen pozoruji, jak po mraku vedle nás letí naše silueta obklopená duhou. Koupeme se v záplavě slunečního světla, ten šedivý zatažený den zmizel někam dolů pod nás. Je to pro mě nový zážitek, svět se v křišťálovém vzduchu a v teplém slunečním světle rozzářil barvami. Krásná souhra nebeské modré a zelené na zemi, i v těch bílých mracích vidím barvičky. Nádhera!

Mraky řídnou, otvírá se nám pohled na sluncem ozářenou krajinu, krajinu plnou výrazných barev. U České Lípy sedáme na čůrání. Konečně alespoň takto poznávám místo, kam mě kluci modeláři z České Lípy už tolikrát zvali - letiště Ramš.

Kousek odtud Honza oblétává Lysou skálu. Vůbec jsem netušil, že tu u Lípy něco takového je! Před sebou už vidíme "obří" dráhu vojenského letiště Hradčany, ale pro nás je právě teď mnohem zajímavější řeka Ploučnice, která se pod námi kroutí v neuveřitelných uzlech a zákrutech. Když odtrhneme pohled od řeky pod námi a podíváme se okolo letadla, jsme zase v oparu. Dohlednost a "fotografovatelnost" klesá, ale i tak to má pro mě kouzlo. Krajina pod námi vypadá tajemně a docela se to k Máchovu kraji hodí. Bezděz před námi vidíme jako ve snách.

Před Bezdězem otáčíme na jih, musíme taky doletět zpátky domů. Po slunci už není ani památky, krajina pod námi zešedla. Na cestě k letišti máme ještě hrad Kokořín. Nemohu ho před námi ani najít a všimnu si ho, až když je skoro pod námi. Dáváme povinný oblet hradu a potom už hurá k letišti a do tepla vytápěného automobilu.

Mělnická elektrárna tvoří proti slunci úplně snový obraz. Kdybych to tu neznal, asi bych se ztratil. To, že jsme před chvilkou letěli v čirém vzduchu je až k neuvěření. A bylo to pár kilometrů odtud! Sedáme, strkáme letadlo do hangáru, ještě doplňujeme nádrž a potom už do toho auta! A topit!

Zde klikni pro vstup do F O T O G A L E R I E

(zveřejněno na stránce Moje zážitky z létání)