Poprvé letos v letadle

08.4.2013

Je už týden duben, ale jaro pořád nikde. Teploty jak v lednu, na zemi sníh. Když přichází pozvánka na první letošní let, hned přemýšlím, co všechno si vezmu na sebe.

Představa hodinového nehybného sezení v nevytápěné kabině v plátěné sedačce a v průvanu při teplotě těsně nad nulou mě docela děsí. Ale co by člověk neudělal pro pěkný zážitek!

Nakonec to řeším tak, že si pod běžné oblečení navlíkám to, v čem jezdím na běžkách. To má výhodu v tom, že to jsou tenké vrstvy a i takto navlečený se vejdu do těsné kabiny. Snad mi nebude zima.

Startujeme po obědě, teplota je přeci jen vyšší než ráno, ale průvan, který dělám otevřeným okýnkem, když chci fotit, je opravdu mrazivý. Letíme na sever nad kopečky kolem Labe u Ústí a krajina pod námi je čím dál tím víc bílá. Pro mě to je nový zážitek. Zajímavý vizuálně svojí "nebarevností" a taky si uvědomuju, že je orientace nad zasněženou krajinou nějaká složitější.

Postupně otáčíme na východ a potom zase na jih. Tak, jak klesá výška terénu pod námi, vidíme stále více projevů jara.

Na kopečcích a v údolích je ale stále sníh.

Neletíme žádný dálkový let a tak si podrobně prohlížíme vše, co nás ze vzduchu zaujme.

Kokořín. Pohled dolů do kokořínského údolí odhaluje zamrzlé rybníky a dává tušit ještě pěknou zimu mezi skalami.

Během letu prolétáváme dost stoupáků, na tuhle dobu a počasí docela nezvyklé. Sedáme po hodině a půl. Těsně před drahou dostáváme ještě jeden pozdrav od boha Termosky. Když máme práh dráhy na dosah, termický závan nás prudce zvedá zpátky do výšky.

Honza sedá jako do peřin. Medíme si, že jsme ani tolik nemrzli. V rychlosti uklízíme letadlo a já pádím do auta, abych stihnul vyzvednout ženušku z práce. Přijel jsem jen o pět minut pozdě!

(zveřejněno na stránce Moje zážitky z létání)