Paní domácí nelhala! 
V neděli se skutečně udělalo krásně. Přesně jak předpověďěla paní domácí. Z mraků na nás vyjukly dvoutisícové hřebeny okolo. Z okna kuchyně se jeví jako hřebeny Nízkých Tater. Jsem zvědavý, jak to nahoře bude vypadat.
Já si ale zatím musím nechat zajít chuť vyjet lanovkou nahoru a podívat se, jak to na těch kopcích vlastně vypadá. Je neděle a Rakušáci mají zavřeno. A my potřebujeme koupit Kärten Card - Korutanskou kartu, na kterou budu moci jezdit lanovkami "zadarmo" podle libosti.
Beru tedy kolo a vyrážím do Spittalu a dál po proudu Drávy širokým údolím. Po 35 kilometrech se stáčím k hřebenu nalevo. Přejedu přes něj zpět do "našeho" údolí. Stoupám po strmé horské silnici v úděsném vedru. Nefouká a i ve stínu v lese je na padnutí. Vystoupal jsem nějakých 200 metrů a nohy toho mají dost. Kondici opravdu nemám žádnou. Vrchol stoupání v nedohlednu, moje rychlost se blíží rychlosti pěšáka a já vím, že to mám "domů" přes kopec ještě minimálně 20 kilometrů. Jediný pozitvní pocit je, že mě nebolí achilovka. Po pěti kilometrech jsem konečně na vrcholu stoupání a spouštím se k Millstätter See. Při rychlém sjezdu trochu ožívám. Podél jezera se ale cesta motá nahoru dolů a mě s každým stoupáním stále více tuhnou nohy. Do našeho městečka přijíždím zdecimovaný. Tachometr ukazuje něco přes šedesát kilometrů, tedy vzdálenost pro mě dříve běžnou a ani převýšení nebylo nějak mimořádné. Jak já budu chodit po těch horách?
(zveřejněno na stránce Znovu do Rakouska)