Létání s Long Shotem

Podvečer

V sedm večer se slunce stěhuje k hřebenu Krušných hor. Barvy na obloze a ustálení severní vítr lákají zase k létání. Beru letadlo a jdu zase na louku vedle lesa.

Výhled k severu je úžasný. Červené slunce na horizontu, nad ním tyrkysová obloha a ještě výš obloha modrá přecházející do černé. Vítr fouká kolem pěti metrů. Fouká tu sice trochu zprava, ale mám tu možnost létat kolem sebe a využívám toho naplno. Fouká a nosí to tak, že si uživám i akrobati nízko nad zemí a blbnu i s rozpadlým balíke slámy uprostřed louky, který různě oblétávám. Jak slunce zalézá za Krušné hory, přestávám letadlo pod horizontem skoro vidět. Přesouvám se tak do vyšších partiích a snažím se nastoupat do větší výšky. Letadlo je v tu chvíli nasvícené sluncem odspodu, na spodku křídel jsou červené odlesky odlesky slunce. Krása!

Vítr slábne a začínám mít problémy udržet se na tomto svahu dostatečně vysoko. Stěhuji se proto nahoru tam, kde jsme letsali včera. Po pěti minutách to tu ale vzdávám. Takovou turbulenci jsem ještě nezažil. Nejen, že s letadlem to hází nahoru dolů, ale vítr mění směr, jednou zleva, jednou zprava, letadlo chvílemi prakticky neletí a padá o mnoho metrů dolů. Nechci riskovat pád do korun stromů a raději to balím a jdu domů. Tahle třičtvrtě hodina mezi sedmou a osmou stála za to a lituji jen, že jsem si nevzal fotoaparát a nevyfotil tu krásu na obloze!

Místo oběda

Místo oběda půjdu lítat! Zabiju dvě mouchy jednou ranou. Neztloustnu a ještě si užiju!

Long Shot je nabitý a tak ho jen popadnu a za minutu už jsem na louce vedle lesa. Proti včerejšku je krásně teplo, při pohybu mi stačí tričko, sluníčko mě přijemně hřeje do zad.

Hned prvním hodem trefuji bublinu, která přichází z polí pod vesnicí. Vyvážím se tak dvě stě metrů nad louku a letím dopředu co vidím. Kousek vedle letí dopředu i káně, ale kam se na něj hrabu! Má "potlačeno" o dost víc a za chvilku mi mizí daleko vepředu. Já to vzdávám už nad polovinou vesnice, kam to mám nějakých 250 metrů, protože potkávám silný padák. Vypadá to vždycky hrozně, jak model rychle klesá a mě se do zorného pole dostává elektrické vedení, které musím při návratu přeletět, ale jak potlačeného Long Shota v klesáku rozjedu a otočím proti sobě, je hned jasné, že to v pohodě doletím a ještě mi zbyde rychlost na výkrut a přemet.

Lepší je ale létat co nejníže nad zemí a tak využívám celý prostor louky k všelijakému blbnutí. Jen si musím dávat pozor na tyčku s plechovou tabulkou uprostřed, která při tomhle poledním slunci není moc vidět Takovéhle letadlo má výhodu v tom, že je hodně obratné, stačí mu i malý stoupák a když někde neodhadnu výšku nad terénem, třeba při letu do kopce, a letadlo se potká se zemí, nic se nestane. Dá se s ním docela ostře akrobatit a to i v malé výšce. Při blbnutí je ještě jednou překážkou vlastní tělo. Včera jsem se trefil náběžkou křídla těsně pod nos a tekla červená. I dnes musím občas utéct z dráhy letadla, když ji závan větru posune o metr dva. Užívám si ostrých obratů na rychlosti a průletů, kdy natlačený Long Shot vydává svištivý zvuk, vyžívám se i v létání oblouků těsně nad zemí a po větru, kdy se na minimální rychlosti nechávám vynášet v půl metru po svahu nahoru a testuji si, zda správně vidím tvar terénu a zda se oblouk trasy letu vejde do oblouku louky, občas se nechám vynést do větší výšky a střihnu si výkrut, přemet nebo souvrat, nebo létám chvilku na zádech.

Po půlhodině blbnutí zvoní telefon a oznamujë konec. Do práce! Vracím se domů.