Létání s Long Shotem
Ještě jednou
Doma vyndavám z Long Shota baterky a dávám je na nabíječku. Navečer pojedu na letiště a tak si ještě skočím.
Z domu vycházím přesně ve čtyři. Nad městem je ještě modro, ale na západě, kam mířím, je temná hradba mraků, která nevěští nic dobrého.
Když dojíždím k hangáru, je už kompletně zataženo a šero. Dávám dohromady model, ale namohu najít kabinku. Prohledávám kapsy, auto, koukám pod auto. kabinka nikde a bez ní se létat nedá. Kouká na mě Pepík Klíma a ptá se, kde jsem s tím všude byl. Povídám, že dopoledne na stojánce pod Boulemi. "Tak tam pojeď, najdeme ji" povídá. Sedáme do auta a jedem na druhý konec letiště. Na stojánce už je tak šero, že nechávám svítit auto do míst, kde jsem asi předtím stál. Kabinku jsem našel hned.
U hangáru vytahuji éro a zkouším ho házet do světlejší oblohy nad sebou. Model proti obloze je vidět docela dobře, ale jak spadnu pod horizont okolních hor prakticky ho nevidím. Přistání jsou tak docela dobrodružná. Po čtvrthodině už je úplně tma a model se mi ztrácí i nade mnou na obloze. Jsem ale vycepovaný z létání s velkými větroni ve velkých výškách a na ztrácení modelu na obloze jsem zvyklý. Jen tady se už nekoná žádné zablýsknutí křídla nebo trupu - chybí zdroj světla.
Nad střechou hangáru to trochu nosí, ale fouká z druhé strany hangáru a pro mě to je moc daleko. Model už se ve vzdálenosti osmdesát sto metrů ztrácí. Je opravdu tma a raději to vzdávám, I když mám diváky, kterým se tohle blbnutí moc líbí.
Uklízím letadlo do auta a jdu do dílny. Zjišťuji, že jsem si zapomněl zapnout kapsy u bundy. Přepočítávám věci: klíče od bytu, klíče od auta, foťák, Jetibox, mobil ... Mobil! Nemám mobil! Nejdřív jdu hledat do auta, ale tam není. Půjčuji si kamarádův telefon a vycházím před dílnu. Na hranici slyšitelnosti ale přeci slyším zvonění. Někde ze tmy z prostoru letiště. Vím, že telefon byl vybitý a tak nemám moc času na jeho lokalizaci. Běžím do tmy dopředu, chvílemi opravuji směr a po sto metrech už vidím v trávě světýlko. Mám ho!
Ještě mám v baterkách šťávu na 1/2 hodiny létání
Z létání jedu rovnou pro mamku a jedeme na polikliniku k její paní doktorce. Když mě před poliklinikou vidí, jak jsem špinavý, tak ať prý raději počkám venku.
Okolo polikliniky se nikde nedá zaparkovat, návštěva u doktorky bude s čekáním určitě na hodinu. Jedna a jedna jsou dvě, já mám v baterkách šťávu ještě na půlhodiny létání, letiště je odsud pět minut jízdy. Jedu čekat na letiště!
Jedu rovnou pod Boule. Fouká od jihozápadu a s Long Shotem si zalétám na svahu i v tomhle slabém větříku.
Zlehka "strkám" model do vzduchu nad hranou a ten hned vyskočí o dva tři metry nahorua. Velkým obloukem zkoumám vzduch před sebou. Model stále pomaličku nabírá výšku, ale končí to tak dvacet třicet metů nade mnou. Výš už ani ťuk.
S jiným modelem bych teď tak akorát opatrně točil osmičky v podkově svahu, abych se vůbec udržel, s Long Shotem mohu létat přemety, výkruty a dávám i nějaký ten průlet na zádech nad hranou. Užívám si blbnutí těsně před a pod hranou a vydávám se také daleko nad loku pode mnou. Je krásně, jen prsty na páčkách vysílače mi mrznou. I ten větřík je stačí pěkně vychladit.
Po půlhodině oblétávám kopec a sedám v závětří u auta. Baterka už má nalétáno přes hodinu a tak nechci riskovat. Kecám ještě s klukama v dílně na letišti, než mamka zavolá, abych pro ni jel.
Sluníčko, doma mě nic neudrží!
Po čtrnácti dnech konečně vidím z okna slunce. Sem tam nějaký mrak, sedm stupňů, velmi mírný jihozápadní vítr. Toho musím využít! Jediné, co jsem schopen narychlo připravit je Long Shot 2. Vyrážím na modlanskou louku.
Louky jsou průmyslovou zónou, všude je bláto a cesta na louku je rozježděná. Na louce je lebeda do půli stehen, ale naštěstí jsou zde plácky s polehlou trávou a tak házet půjde.
Pofukuje od hal a tak létám souběžně s vedením vysokého napětí.
Občas to kopne, ale není to ani na otočku. Jen to trochu prodlužuje klouzavý let.
Model je po opravě a tak ho chci hlavně zalétat.
A to se daří a nejspokojenější jsem s tím, že bez problémů sedám do ruky.
Naposledy mi to moc nešlo! 
Zapomněl jsem si doma sluneční brýle a mám s tím problémy. Vzduch je prozářen sluncem a nemusím ani letět přímo ve slunci, abych měl s koukáním na model problémy. Ztěžuje to i odhad vzdálenosti a tak za vedením vysokého napětí točím s větším odstupem než jindy.
Zkouším si i nějakou akrobacii, zkouším i lety po větru dál nad louku. Kochám se pohledy na okolní hory. Najednou crr crr, volá mamka. Zda bych jí odvezl k doktorovi. Balím a jedu. Půlhodinka na louce stála za to! Mňam