Je to nejen možnost, jak dostat větroň do vzduchu, ale je to také zajímavá činost jak pro piloty obou modelů, tak i pro diváky.

Model pro start v aerovleku musí mít přední vypínatelný záves.

Vlečná naroluje před větroň a piloti zapnou vlečnou šňůru do závěsu vlečné i do závěsu větroně. Piloti stojí za větroněm ve směru startu pět šest metrů od sebe, aby se mohli domlouvat. Vlečná napne lano, pomocník zvedne konec křídla větroně ze země. Na povel se vlečná rozjede. Větroň se většinou zvedne do vzduchu dříve. Letí nad zemí a čeká na odlepení vlečné. V přiměřené výšce začne vlečná mírnou zatáčku. Větroň letí zatáčku po větším oblouku - nachá se jakoby do zatáčky zatáhnout. Létají se zpravidla velké osmičky.

Po dosažení potřebné výšky se větroň vypne. Vlečná vyklesá nad letiště a v průletu odhodí vlečnou šňůru.

Zatížení větroně v aerovleku je menší než při startu na navijáku.

Je zvykem, že každý pilot větroně má svoje vlečné lano. Je to proto, protože ne všichni mají stejný systém závěsu v přídi modelu.

Já si odbyl první vlek 15.4.2006 - Konečně ve vleku!.