Létání

16 sekund letu

Vytáhl jsem Foxe jako filmovací letadlo a vymyslel si pokus. Vyložím kameru před křídlo na nosníku.

Nosníkem je laminátová tyčka, kterou přivazuji páskou pod křídlo přibližně v polovině polorozpětí. Na ocas musím dát kus olova, abych udržel těžiště ve vyzkoušené pozici.

Takhle to probíhalo

Po odhozu jsem postupně přidával pravá křidélka až jsem držel plnou pravou a model letěl stále rovně. Zkusil jsem přidat směrovku, ale nic se nedělo. Když byl model už hodně daleko a za mnou se ozvalo kamarádovo "Tak ahoj", posledním zoufalým pokusem je povolit křidélka a pokusit se otočit doleva. To už ale vedlo k otočce doleva přes záda a pád za horizont provázený patřičným zvukovým efektem. Když jsem doběhl na mez pod námi, můj optimismus, jak model rychle najdu a odnesu nahoru, zmizel v nenávratnu. Pode mnou moře šípkoví! Už se vidím, jak tu do noci chodím a hledám, hlavně tu kameru. Zachránil mě Honza, který za mnou přinesl vysílač. Podle pípání vysílače, který hlásil a zase nehlásil slabý signál z přijímače, jsme nahrubo našli, který les šípků by mohl být ten pravý a potom už podle zvuku serv model lokalizovali. Těch několik metrů do hloubi křoví bylo hrozných!

No a příčina katastrofy? Nápad na upevnění kamery odkoukaný od jiných na takovémhle pěnoletu nefunguje, váha kamery na takové páce zkroutí křídlo. To by muselo být křídlo konstrukční, jehož tuhost je vyšší.

Jen tak za domem

Jen tak pro relax chodím na sousedovu louku za domem a na dvě tři minuty motorového chodu se vozím půlhoďku nad loukami, kopečky a lesy okolo.

Poprvé

Předpověď počasí je poslední dny trochu nevyzpytatelná. Čekám na vítr od severu (severozápad až severovýchod), ale místo na předpověď koukám na Počasí na aktuální stav. Vítr je na předpovědní mapě na jednom místě spíše od jihu, kousek dál spíše od severu, nedokážu určit, co bude platit pro mě. Odpoledne chci vzít Foxe a chci si chci jít poprvé zalétat za dům. Za domem už ale nemám parkoviště a benzínovou pumpu, ale louky a lesy! Takže nové dobrodružství.

Po obědě zjišťuji, že fouká pravděpodobně od severovýchodu, u domu ale nejsem schopen směr a sílu větru určit. Mám to ale za humna asi dvě stě metrů a tak beru letadlo, na krk si věším vysílač a jdu to zkusit. Sousedovic kluk na mě zírá: "Co to je?" To už jsem dlouho neslyšel Povídám: "letadlo" Čekám další obvyklé otázky, ale kluk běží domů vyškemrat, že půjde se mnou. Nepustí ho, tak jdu sám.

Za posledními domy směrem do kopce je louka plná pampelišek. Vím už, že tu můžu běhat, ptal jsem se majitele. Terén docela stoupá, vršek louky má přes dvacet metrů převýšení. Fouká ale hodně zprava, přes vesnici a les. V místě, kde stojím, je vzduch viditelně turbulentní. Pozoruji to na stromech za sebou. Fouká něco přes sedm metrů, v poryvech nějaký metr navíc. Kontroluji si nastavení vysílače, kontroluji sestavení modelu, připojuji baterku. Koukám při tom kolem sebe. Napravo ode mne napříč loukou elektrické vedení, za mnou stromy, přede mnou proti větru vesnice v ďolíku, za vesnicí zalesněný kopec, napravo další zalesněný kopec. Budu si muset dávat pozor, pokud budu chtít hledat stoupáky na návětrné straně těch kopců, abych se "neproklesal" za ty kopce za horizont.

Startuji, stoupám na plný plyn přímo před sebe proti větru do asi dvě stě metrů. První, co mě trkne, že je baterka o poznání měkčí, než byla loni. Vypínám motor a ve velkém kruhu "zkouším vzduch". Nade mnou nad loukou to občas kopne, ale v rozbitém vzduchu je to nahoru dolů a dolů převažuje. Nakonec se ukazuje jako jediné místo, kde se lze udržet, návětrná strana lesa napravo nade mnou. A jde to docela dobře. Získávám přes padesát metrů. Chci zkusit ještě kopec přímo před sebou, ale přeletět až nad jeho návětrnou stranu je nad moje síly. Letadlo je moc daleko a proti šedivým mrakům ho chvílemi skoro nevidím. Doma jsem si potom odměřil, že to nad vrchol kopce bylo 550 metrů. Vracím se zpátky nad les napravo a létám tam skoro dvacet minut. Jsem málo oblečený a na větru v patnácti stupních postupně promrzám. Sedám do pampelišek a metelím domů do tepla.

Na dvouminutový chod motoru jsem si zalétal půl hodiny. A to foukalo přes les! Už se těším, až bude tepleji a bude nějaká termika. A s házedlem to tu bude super!

Na chvilku na Boule

Počasí ukazuje 6 m/s jihozápad. Odpoledne si musím jít skočit s Foxíkem na Boule!

pohled na Boule přes plochu letiště

Za chvilku je tu Honza se svým ušatým větrůňkem. Jak mě viděl, vyrazil z hangáru pěšky přes letiště. Jsem rád, že tu nebudu sám. Fouká docela dost, ale krásně stejnoměrně a přímo na svah.

Honza má hlavně starost, abych si "odpojil motor", abychom měli stejné podmínky, abych nešvindloval motorem. Ale já se právě těším, jak budeme bojovat vedle sebe kdo "výš a dál", a tak mě ani nenapadne motor zapínat

Nejdříve se nemohu k Honzovi vyšplhat, jeho papírák je dvakrát tak vysoko. Pak ale přichází bublina a nás to začíná zvedat. Ve sto metrech už je Honzovo letadlo daleho před svahem malé, já pokračuji stále vzhůru a dopředu. Za chvilku mám odhadem 300 metrů a model stále leze. Už i Fox je jen malinké letadýlko v modrém mezi mraky. 400 metrů, možná víc a daleko vepředi. Když zalétávám pod mrak, v šedivém se model ztrácí. Zkouším odletět dozadu po větru, zda tam model nezačne klesat, ale nosí to všude. Nasazuji do opatrné spirály. Fox se nepříjemně rozjíždí, i na tu dálku vidím, jak se křídla ohýbají dolů. Rychlost se špatně odhaduje, nerad bych Foxe v té výšce rozlámal. Jdu na to tedy jinak. Obracím Foxe na záda a zkouším vývrtku na zádech. A on skutečně vrtá a hlavně drží si stálou rychlost a klesá.

Létám u svahu, občas se ve stoupácích daleko před kopcem nechám vyvézt nahoru. Vítr zesiluje. Honza mě opouští a já si dál užívám. Není vedro, není zima, je vidět daleko do kraje. Ideální povětří.

V jednu chvíli vítr úplně ustává, model se rychle propadá pod hranu a mám co dělat vůbec ho u kopce otočit. Je to takový ten stav, kdy vykřikujeme: "Není vzduch!" Už jsem těsně nad loukou dole pod kopcem a šmátrám po pojistce motoru, abych se zachránil krátkým zavrčením, když tu náhle přichází pytel horkého vzduchu a model jakoby zdvižen neviditelnou lopatkou nabírá výšku. Ještě stále je skoro neřiditelný, neletí pořádně dopředu, ale stoupá. Už je o deset metrů výš a zase letí. Bublina mizí někde za mnou, vítr se zase rozfoukává a svah začíná nosit.

Druhý extrém je zesilující vítr. Je v jednu chvíli tak silný, že se ve stejné výšce udržím jen přesně nad hranou svahu. Jinde už takhle natlačený model nestačí svahové proudění udržet ve výšce. Je to ale taky zvláštní, stejně jako byla ta horká bublina. Vítr je totiž úplně homogení, bez poryvů a turbulencí. Trvá to asi minutu dvě a je to nezvyhlý zážitek.

Musím už jet. Sedám do trávy vedle auta, ještě naposledy se rozhlédnu po kraji a spěchám za povinnostmi.

S kamerou

Dneska odpoledne zkusím na Foxe přidělat kameru.

Plánuji udělat záběry s různým umístěním kamery. Začínám kamerou na křídle koukající dopředu.

Kamera je na tomhle menším modelu už docela cítit. Při průletu kolem sebe pozoruji, jak model letí ve výkluzu. Kamera má asi velký odpor a způsobuje bočení modelu. Stoupání je pomalejší.

Bohužel se slunce schovává za mraky a tak jsou záběry barevně trochu "smutné".

Zkouším různé záběry a hodně létám v blízkosti země.

To se mi nevyplácí. Při letu těsně nad loukou mě chytají stébla nějakých kytek a model padá do trávy. Tuhé dlouhé rostliny nemilosrně očesávají výškovku.

Dnes jsem poprvé vyzkoušel, co se stane, když se regulátor přehřeje. Při dlouhém stoupání vzhůru najednou padají otáčky. Koukám na časomíru, mám zatím jen tři minuty motorového letu. Aha, asi se to přehřálo. Po delším kluzu dál létám dalších pět minut s motorem. Těch třicet stupňů dnes a na slunci ještě více je asi pro regulátor a jeho chlazení na hranici. Kdybych jen nastoupal a vypnul motor. Ale já létám tři minuty kolem sebe jak s motorákem a to se asi v tom vedru neuchladí.

Další umístění kamery už jsem nestihl, musím domů. V týdnu se podívám, co jsme vlastně natočil!