Létání s Long Shotem

Pravý letní den

Teploměr ukazuje 25 ve stínu, ale na slunci je vedro. V čirém vzduchu slunce opravdu pálí. Čekám s lítáním na odpoledne, kdy slunce nebude tolik pražit.

Házet jdu zase ke křižovatce. Stojím uprostřed posekané louky spálené za těch pár dní od slunce, pod kšíry vysílače cítím pot, ale vzduch se doslova tetelí termikou. Stačí počkat s hodem, až vítr na chvíli zeslábne, a hod do stoupáku je jistý. Pět šest minut mohu přeskakovat mezi bublinami vynášejícími větroň o desítky metrů nahoru, než začne zase silněji foukat a turbulence za lesem mě zase přizemní.

Při sedání si užívám poměrně stísněného prostoru. Za mnou alej, vlevo silnice se starými stromy, přede mnou kraj lesa s patnáctimetrovými stromy, napravo sad. Čirý vzduch přeje hloubkovému vidění, pomáhá i ostrý stín modelu na zemi. Jak jsem ve výšce pod patnáct metrů, připadám si jak ve veliké tělocvičně. Zkouším chytat Long Shota za ucho a jde to dnes proti větru o dost lépe.

Po tři čtvrtě hodině toho mám dost. Na slunci je opravdu vedro. Jdu domů a rovnou do sprchy. Až tam si uvědomuji, jaké pěkné nové kousance od hmyzu mám na nohou. Jdu hledat do lékárny Fenistil!

Nirvána

Odvezl jsem naše seniory dolů do města a cestou zpátky se kochám pohledy na kraj zalitý zapadajícím sluncem. Dlouhé trávy okolo silnice se vlní v mírném vánku. Je osm, ještě jsem nejedl, ale večeře počká. Letadlo je nabité, půjdu si ještě jednou skočit

Jdu tentokrát na louku napravo od silnice k vesnici. Ta už je taky posekaná, seno je odvezené a hlavně se podél hlavní silnice svažuje protit větru. Ten je sice slaboulinký, ale mohlo by se z něj nad loukou něco urodit.

Jsem tu poprvé a tak musím dávat pozor na orientaci v prostoru. Napravo mám zalesněný kopec a vzdálenost ke krajním stromům še špatně odhaduje. Světlo jde skoro tečně k povrchu louky a tak vidím před sebou každou bouli v terénu. Házím usilovně, potřebuji dost výšky. V klidném večerním vzduchu křižuji prostor nad loukou a když mám dost výšky, letím před sebe, přes silnici nad další louku. Ta končí hranou, kde terén začíná padat strmě dolů, ale je nad mé síly doletět tak daleko.

Když se ale vracím z výletu do prostoru a přelétám silnici, jede zrovna nahoru auto a hle, slabounká bublina se trhá a já mohu chvilku v kroužení nabírat výšku. Z nějakých patnácti metrů jsem se doškrábal do padesáti.

Lety jsou kolem minuty, někdy minutu a půl. Vychutnávám si vždy návrat k sobě, zatáčku proti větru a přistání do ruky. Na pozadí za modelem mám při tom manévru krásně večerně osvětlenou hranu lesa, škoda, že se přitom nemůžu ještě filmovat. Byla by to moc pěkná scéna.

Když mi tak ta sedání do ruky jdou, chci si vyzkoušet chycení letadla za kolík na konci křídla tak, jak jsem to viděl ve filmu:

Ale není to tak jednoduché Letadlo letí na můj vkus příliš rychle a tak vždy ruka buď chňapne do prázdna, nebo narazí do křidla ale kolík nechytí. Až bude trochu víc foukat, tak to zkusím zas.

Přesouvám se na louku nad křižovatku. Slunce už leze za horizont, kotlina Teplic pode mnou se začíná potápět do šera. Hážu Long Shota nad cyklostezku, která tu jde mezi pastvinami, a přelétám až nad díl, kde leží krávy. A nad nimi to nosí! Malinko, ale nosí. Když se snažím a opatrně točím nad stádem, držím se stále ve výšce kolem dvaceti metrů a jsou z toho tři minuty letu.

Hážu si letadlo do kraje pod sebou, kochám se pohledy na letadlo blýskající se v posledních paprscích slunce a jsem šťastný. Větroňářská nirvána!

Uplynula už hodina a tak budu muset končit. Baterky! Jdu domů a už v šeru si hážu letadlo před sebe a bavím se přemety a výkruty. Večeři si dělám ve čtvrt na deset