Létání s Long Shotem

Ochrana ruky

Ruku jsem si oblepil náplastí. Jednu bandáž na prostředník a jednu mezi prsty. Chrání to dobře a při řízení to nevadí.

Odpoledne mě vytáhlo slunce

Odpoledne už jsem nechtěl jít létat. Ale modrá obloha za oknem byla takové lákadlo, že jsem nevydržel a po obědě zase popadl Long Shota a odjel na letiště.

Vítr byl o něco slabší než dopoledne, ale zima i přes naplno svítící slunce stejná! Tentokrát už jsem byl vybaven a natáhl si čelenku.

Začal jsem na pojezdovce k gangáru. Zase mi hody proti větru dobře vycházely a dělal jsem minimálně minutové lety. Občas jsem objevil nad drahou nebo nad jejím severním koncem nějakou termiku, ale bylo to jen takové cvrnkání. Nejdelší let byl malinko přes tři minuty.

Vydal jsem se házejíc napříč letištní plochou směrem k boulím, že si zase zasvahuji. Když jsem byl pod boulemi, zaznamenal jsem nahoře nějaký pohyb a zdálo se mi, že vidím někoho s modelem. raději jsem vypnul vysílač.

Nahoře na bouli byli tři kluci z kroužku Zdeňka Ludvíka s polystyrénovými vozembouchy a zkoušeli se udržet na svahu. Měli docela smůlu, protože foukalo zrovna na špici boule a to tam je dost těžké se udržet.

Hodil jsem Long Shota nad svah a dával jsem si pozor, aby mě to nesneslo doprava do lesa. Létám dvě tři minutky a najednou slyším stejný zvuk, jako jsem slyšel dopoledne, když jsem s modelem padal do lesa. Musím se smát. Jeden z modelů visí na vrcholu vysoké břízy. Hned vedle stromu, kde jsem dopoledne skončil sám. Jeho majitel má ale smůlu. Zatím, co můj model postupně propadl až skoro k zemi, tenhle se pěkně zaklínil až na vrcholku koruny. Ani když jsme třásli stromem dva, tak se ani nehnul. Poslal jsem mladého kolegu za kluky do hangáru pro pilu. Stromek jsme skáceli a model zachránili. Kluci se ale snažili a do lesa padali i nadále. Viz následující snímek. V koruně velké břízy je vidět zručný lezec.

Moje létání ukončilo zmrtvěním rádia. Long Shot zamrzl v táhlé pravé zatáčce, důstojně se otočil po větru, v už sestupné zatáčce přeletěl vrcholky stromů a za nimi v závětří se definitivně sesypal ve spirále k zemi. Totálně vybité baterie přijímače. Tak mám vyzkoušeno, že takto v chladu vydrží 2 hodiny a 10 minut. Model naštěstí dopadl do milosrdného roští a jako trofej jsem si odnesl malý zářez v náběžce.

Kluci létali i po mém odchodu. Doufám, že už nepotřebovali pilu. Tu jsem odnesl zpátky do hangáru.

Mělo pršet

Podle předpovědi mělo dnes pršet. Z okna však vidím suché chodníky. Nabito mám a tak když fouká vítr, tak si alespoň vyzkouším létání s Long Shotem za větru.

Na letišti to dost duje od severozápadu. Když vylezu s auta, tak už to s tím větrem tak hrozné není. 5 m/s. Ale ta zima! 5 stupňů! Marně šátrám v kapse pro čelenku. Ještě že mám v kufru nějaké hadry. Z jednoho jsem si vyrobil alespoň šátek.

pohled z hrany k severu

Lezu na bouli. Když fouká, tak zkusím svahovat. Vítr ale fouká zrovna přes vysoké stromy. Ještě že mohu Long Shota vyhodit pěkně nad koruny! Létá to docela obstojně. Model pěkně proniká proti větru, ale hlavně se dokáže otočit opravdu na pětníku. Protože vítr přicházející od severu přes letiště je chvílemi dost turbulentní a místo, kde to nosí se mi stěhuje stále sem tam, využívám plně obratnosti modelu. S Ocelotem, který je skoro dvakrát tak těžký, bych už dávno spadl do lesa. Létám pět šest minut, když se nechávám trochu sfouknout napravo od svahu. Propadám se mezi stromy a musím vyletět dole až před lesík, abych se zachránil. Chystám se na přistání pod lesíkem, když mě to nadhodí, pak ještě a za chvilku jsem zase nad úrovní korun stromů. Místo abych přistál, otáčím ke svahu nad les s převýšením asi čtyři metry. Uprostřed lesa ty čtyři metry ztrácím. Long Shot lehce brknul o větvičku na vrcholu největší břízy a při jeho hmotě a setrvačnosti to byl polibek smrti. I ten malý kontakt ho stačil zbrzdit tak, že se propadá mezi stromy a za nepříjemného hluku padá do koruny jednoho ze stromů. Proklínám se, že jsem nesednul. Modelu se asi nic nestalo, ale sedí teď sedm osm metrů vysoko v koruně tenkého stromu. A na ten se ani nedá vylézt! Naštěstí vítr postupně setřásá model do přístupných míst. Těžší je ho vynést z té džungle. Subtilní model se chytá brutálně každé větvičky. Pod lesem následuje prohlídka. Nic se nestalo.

Stěhuji se dolů pod kopec na louku mezi boule. Vyzkouším si tedy házení.

Hody proti větru mi jdou mnohem lépe. Zatím, co za bezvětří mi některé hody vychází moc ploché, teď za větru létá model pěkně strmě vzhůru a i výšky jsou pěkné. Létím nad letištěm a s překvapením zjišťuji, jak i drobné nerovnosti plochy přede mnou generují pěkné stoupáčky. Daří se mi až pětiminutové lety. Zase musím pochválit obratnost modelu. Dokážu se s ním udržet v opravdu malém prostoru kde to nosí.

Snadno nabyté výšky využívám také k všelijakému blbnutí. Když se vypne spřažení směrovky s křidélky, zaletí model pěkný výkrut. Létá pěkně i na zádech. Jen ty přemety mu nejdou. Na to má málo kinetické energie. Stejně tak souvraty.

Zkouším let a sedání s nově nastavenými vztlaky jako brzdami. Model s nimi jde krokem a ani při velkém potlačení nenabírá rychlost. Bez problému se tak dá natlačit k zemi. Jen v tom větru se musí hodně opatrně. Jak model moc uteče ze směru, nedá se už s vyklopenými klapkami otočit proti větru ani s pomocí směrovky.

Naházel jsem a nalétal skoro hodinu. Už je mi zima a tak zpátky domů na oběd. Cestou se stavím ještě v hangáru. Anemometr tu ukazuje 6 m/s. Nahoře na louce to mohlo být k závěru tak o dva metry víc.