Létání s Long Shotem

Vyšlo to i na odpoledne!

Sedím v práci a když otočím hlavu k oknu, civí na mě krásně modrá obloha. Cestou na oběd koukám na komíny vysoko nad hlavou. Mirný větřík, modrá obloha. Krásný den. A mě bere vztek, že já půjdu domů až za tmy! Škoda takového krásného dne.

Nakonec to ale dopadá tak, že z práce odcházím v pět ještě za světla. Sluničko už sice není - je schované na západě za mraky nad horami, ale světlo na létání ještě nějakou dobu bude. A na letiště to je odsud opravdu pět minut. Hurá nahoru na letiště!

Protože kluci z hangáru určitě budou mezi létáním s velkými éry poletovat i s modely před hangárem, jedu rovnou před hangár. Fouká trohu od západu. V práci jsem přemýšlel nad technikou hodu a zkouším na začátku otočky model strčit víc za záda, abych mohl v závěru otočky posílit švih. Připadá mi, že jediným výsledkem je větší bolest od kolíku na konci křídla. Mozolek, který jsem si ráno vyrobil mi teď praskl a tak šmudlám křídlo krví.

Vzduch je teď "zajímavější" než ráno, ale chtělo to být tady tak o hodinu dvě dříve. Dokud svítilo slunce. Zkouším si let s klapkou vysunutou dolů. Připadá mi, že bych mohl pod modelem chodit a stačil bych mu.

Když jsem přelétával hangár, zaznamenal jsem drobné kopnutí. Příští hod tedy hážu do směru nad hangár. A skutečně. Když traverzuji nad střechou hangáru, tak držím výšku. Hangár má sedlovou střechu natočenou příhodně proti slabému větříku a mě to stačí na "svahové" létání. Krása!

Začíná mi řvát vysílač. Baterky. Přemýšlím, zda by nestálo za to vysílač u kluků v hangáru trochu "přišťouchnout", ale nakonec si říkám, že v nejlepším se má přestat. Je šest. Ani mi nepřišlo že tady před hangárem blbnu už hodinu.

Ze dne, který vypadal ztracený, jsem nakonec vykřesal hodinu a půl létání!

Ranní relax

Venku je 5 stupňů, mlha. Okýnka aut se musí škrábat od námrazy. Odpoledne budu muset zůstat v práci "přesčas". Dnes tedy na létání určitě nedojde.

Mě však svrbí ruce. A tak bleskově připravuji ranní létání. Long Shot je připravený - nabitý, serva zkontrolová, výchylky nastaveny. Nic mi nebrání zalétat si cestou do práce. Bude to v ranním oleji, ale alespoň zkusím, kolik v klidu nakloužu.

V 7:55 vysazuji ženu v Ústí a já frčím zpátky na Teplice nejkratší cestou na letiště. V 8:15 už přeskakuji příkop mezi letištěm a silnicí.

Je prakticky bezvětří. Kouř a pára z elektrárny Ledvice stoupá kolmo vzhůru. Mlha je naštěstí jen dole v údolích. Nuluji stopky, beru Long Shota za ucho, otáčím se a vyhazuji model nad dráhu 18/36. Model se plouží chladným ranním vzduchem nade mnou. Ve vzduchu není žádný jiný pohyb než tiché klouzání mého modelu. Pravý "olej". Zkouším, jak se model chová v pravých i levých kruzích, se směrovkou spřaženou s křidélky i bez spřažení.

Když už model vyklesal dobře polovinu své výšky, začínám se připravovat na přistání. Lehký a pomalý model mě oblétává jednou, dvakrát. Až z třetího kruhu to vychází akorát do ruky. Stopky se zastavují na jedné minutě.

Hážu znova a znova. Největší ztrátou je zhoupnutí, když na závěr stoupavého letu pozdě a málo potlačím. To si ukrojí z letového času nejvíc.

V půl osmé se sluníčko prodralo mraky na východě. Na letišti je nádherně. Jako když otočíš vypínačem začali nad loukou pokřikovat a třepetat svými křídly skřivani.

V dalších hodech zkouším, co udělá mírné zdvižení klapky nahoru. Výška mi připadá stále stejná. Potvrují to i časy. Minuta plus pět deset vteřin.

Vzduch se sluníčkem trochu ožívá. Model se občas trochu zhoupne jak prolétává nějakým rozruchem. žádné stoupání nebo klesání se však nekoná. Těžiště by si ale asi zasloužilo posunout o nějaký milimetřík dopředu, protože když to model trochu nadhodí, tak trvá příliš dlouho než se srovná. Musím mu sám pomoci mírným potlačením. V termickém počasí by to bylo určitě horší.

Ve třičtvtě házím naposledy, balím a odjíždím do práce. V devět už sedím na pracovišti u svého počítače. Až tam si uvědomuji, že mi na jednom prstě vyrostl malinký mozolek.