Létání
Do termiky
Odpoledne jsem vytáhl malého Foxe a vyrazil na letiště.
Měl jsem radost, konečně jsem narazil na kluky z klubu. Oni všichni pilně létají přes všední dny a o víkendu bývá na letišti pusto.
Hned první start nalétávám na východní boulí stoupák, ve kterém snadno vytáčím asi třista metrů. Fox by lezl ještě výše, ale Martin si chce model vyfotit a tak se vracím nad plochu letiště a podle pokynů létám "pod horizontem". Je to trochu o nervy, protože plocha je v závětří a tak chvílemi musím používat plné výchylky, abych neškobrtl v zatáčkách křílem o zem.
Druhý let dávám až se vyžvaním. Ještě v půl sedmé to z luk pod letištěm dýchá. Lezu nahoru na Boule a hážu Foxe proti větru. Motorem si pomáhám jen do nějakých dvaceti metrů a potom už jen hobluji nízkou jižní hranu. Za chvilku mě bublina, která příchází odspodu od Strak zvedá o nějakých dvacet třicet metrů. Nechávám se snést po větru nad východní bouli a vytáčím asi sto metrů výšky. Pouštím se traverzem doleva za silnici. Fouká teď od jihovýchodu a tak se zkouším dostat až nad les pod pomníkem. V závětři lesa ale padám a tak švindluji motorem. Půl minuty plný plyn, daleko dopředu a nahoru a už cítím, že jsem přelétl na návětrnou hranu nad lesem. Fox přestává klesat a já ve velkých kruzích nabírám výšku. Stoupání končí někde ve třech stovkách.
Model je hodně daleko, nad ten les to je ode mne přes 700 metrů. Polohu modelu poznávám jen když se slunci na západě nastaví horní bílá plocha křídel. V jeden okamžik mě z kroužení vyhazuje silný termický poryv a já nevím, zda letím k sobě nebo od sebe. Dohlednost je dnes krásná, ale při civění na model se obloha jeví přeci jen trochu plechová. Neodvažuji se kouknout jinam než na model a zároveň se snažím na model tak snaživě necivět, abych si oči neunavil.
Po dvaceti minutách začíná pípat vysílač a já jsem docela rád. Mám už dost toho zírání do dálky a nebaví mě tu létat samotného. Vracím se nad plochu a s motorem tu chvilku poletuji. Sedám a zase si užívám, jak Foxík po dosednutí pěkně jede po kolečku jako skutečný větroň.
Na dvě minuty chodu motoru jsem nalétal 45 minut. Cestou domů jsem vzpomínal, jak jsme dřív stáli na Boulích v řadě, ve vzduchu pět šest větroňů a předháněli se, kdo to vyšroubuje výš. Takhle samotného mě to baví jen chvilku.
Fotografování pro časopis
A tak, když se udělalo krásně, volám přítele fotografa Václava a ptám se, zda by jel se mnou fotit Foxíka. A že pojedeme na Ranou.
Za nějakou hodinku už sedíme spolu v autě a frčíme na Ranou.
Na kopci je poloprázdno. Po obloze plují mráčky, je docela pěkná dohlednost, tak by mohly fotky dobře vyjít. Lezeme nahoru a zjišťujeme, že to nebude zas tak jednoduché. Zrovna kopec je ve stínu tvořeného dlouhým mrakem a stín se neposouvá a neposouvá. To ty fotky potom vypadají takové smutné.
Jsme nahoře, hážu Foxe proti větru a zkouším vzduch. A zjišťuji, že ani to nebude jednoduché. Nosí to, ale jen kousek od kopce. Na nějaké akrobaťění to není a nechce se mi švindlovat motorem - přidat plyn, nabrat výšku a udělat jeden dva obraty. Čekáme.
Nakonec se slunce slituje. Řada mraků se odsouvá, slunce začíná pražit do svahu pod námi a za chvilku to je znát i ve vzduchu. Foxík poskočí a najednou jsem deset metrů nad námi, za chvilku už mohu létět kam chci a všude mě to přizvedává. Konečně můžu potlačit trochu trim a začít létat ostřeji.
Slyším cvakat závěrku Václavova Nikonu, vím tedy kdy fotí a co fotí.
Opakuji vždy několikrát stejný nálet, stejnou figuru.
Už se ani spolu nemusíme domlouvat.
Potom vidím, že se Václav přesouvá po svahu dolů někam pode mě,
zkouším tedy průlety mezi námi co nejtěsněji ke svahu a ještě se snažím Foxe naklonit tak, aby na snímku dobře vypadal.
Občas se stane, že vítr nějakým termickým poryvem náhle zesílí a trajektorie modelu ne náhle změní
a já se musím sehnout nebo před modelem utéct.
Užívám si to. Fox poslouchá velice dobře na křidélka a snese i hodně utažené zatáčky a tak si mohu dovolit těsně kopírovat terén, nalítávat proti svahu po větru. Občas zkusím vycestovat trohu dozadu za hranu nebo Foxe dotlačím až dolů pod úroveň sedla a potom se nechávám těsně nad travou úbočí v traverzu vynášet zase zpátky nahoru. Fox je ve vzduchu velmi dobře čitelný, protože je bílý a neleskne se.
Mohl bych létat ještě hodiny.
Baterka pohonného akumulátoru při létání na svahu vydrží živit přijímač a serva celý den.
Je ale čas vyrazit domů.
Scházíme pomalu dolů.
Užívám si klidu, který mi přináší ta u špičky modelu složená vrtule.
Fouká hodně zprava, s bezmotorovým modelelem musí člověk opatrně,
aby nepřišel o výšku ještě než dojde dolů k místu přistání.
S Foxem jsem klidný. Když bude nouze, zavrčím si.
Sedám dole u aut, rozebírán Foxe a tahám z Václava, jak to dopadlo s fotkama. No, něco snad vyjde, říká
Jedeme domů a užíváme si krásně večerním slunce osvětleného Středohoří.
Létání
Vyzkoušel jsem ho na rovině v termice, za klidu i za silnějšího větru, zalétal jsem si i na svahu u nás nad letištěm.
Odhod vytrimovaného modelu s motorem v chodu je nezáludný. Mixuji si k plnému plynu mírné potlačení výškovky, ale i bez mixu lze let na plný plyn ve stoupání bez problémů zvládnout. Jen ve vodorovném letu může méně zkušeného pilota po zapnutí pohonu na plný plyn překvapit rychlá akcelerace modelu a nárůst citlivosti výškovky. Stoupání je svižné, za minutu jste v 350 metrech.
V termice model dobře „ukazuje“ průlet stoupákem, v kroužení se chová ukázněně. Lze kroužit na dostatečně malém poloměru. Kroužení s větším poloměrem lze odlétat s mixem křidélek do směrovky, na menším poloměru už je třeba koordinované práce výškovkou, křidélky a směrovkou zvlášť.
Na svahu se není třeba bát silnějšího větru. Model proti větru dobře proniká. Dobře se s ním létá i za slabých podmínek a na malém svahu. Model si nechá líbit létání „na pětníku“, přetažení v zatáčce se dá snadno podchytit. Modelu sedí vítr 6 - 7 m/s, dá se s ním svahovat i při 4 m/s, v silném větru 10 m/s už je létání méně příjemné.
Model zvládne základní akrobacii. Zalétne bez problémů přemet, obrácený přemet a výkrut. Let na zádech je těžší, model z něj vypadává do strany. Souvrat už je loterie a stejně tak pády po ocase, není předem jasné, kam se model překlopí. I když mám v modelu velký akumulátor, chybí modelu setrvačnost. To je ale u těchto modelů normální. Při natlačení do vyšší rychlosti stoupne odpor a tak při přechodu do akrobatické figury energie rychle ubývá.
Protože to je model už docela veliký, je na něj dobře vidět a umožní tak létání ve větších výškách i vzdálenostech od pilota. Ve vzduchu dobře čitelný.
Na posekaném letišti se s Foxem dá nádherně přistávat. Po dosednutí model jede po podvozku jako jeho skutečný vzor. Výrobce doporučuje brzdění křidélky vyklopenými nahoru, ale Fox se na přistání za běžných podmínek dá dostatečně zpomalit.
Další zalétávací lety
Vytrimovaný model klouzal s výškovku nataženou 3 - 4 mm. Při pokusu o průlet model po převedení do mírného sestupného letu nepříjemně překlápěl do ještě strmějšího sestupného letu a na přitažení reagoval podivně „gumově“.
Při plném plynu se model silně vzpínal a musel jsem výrazně potlačit. Létání nebylo moc příjemné.
Třetí den bylo konečně bezvětří a vzduch bez termiky i turbulence.
Po předchozích letech jsem intenzivně přemýšlel co s modelem. Rozhodl jsem se pro posun těžiště dozadu o 10 mm. Trim výškovky jsem přesunul do neutrálu a model hodil. Hned bylo jasné, že to je lepší. Vzpínání modelu v motorovém letu zmizelo a v kluzu nebylo třeba výškovku natahovat. Model v kluzu zpomalil, ovládání modelu bylo o poznání příjemnější, snažší.
Zálet
Nastává obvyklá situace. Dva měsíce bylo o víkendech bezvětří a teď, když potřebuji klidné ovzduší pro zálet, celý víkend od rána do večera šíleně fouká. Vítr fouká 7 m/s, v poryvech kolem 10 m/s, a hlavně, vzduch nad letištěm je velmi turbulentní.
Jdu daleko do plochy letiště, abych byl co nejvíc vzdálen od zdrojů turbulence a odvážně vrhám Foxe s plným plynem proti větru. Model svižně stoupá a za chvilku jsem byl v nějakých sto metrech. Musel jsem dost tlačit, protože se model silně vzpínal. V kluzu jsem naopak výškovku musel natrimovat na nataženo.
Během kluzu se toho moc vypozorovat nedalo, protože i ve výšce silná turbulence s modelem hází tak, že ani chvilku neletí v nějakém ustáleném režimu. Na přistání zápasím s výškovkou, jak ji honím kolem neutrálu. Když potlačím, zůstane viset mírně potlačená, když potáhnu, zůstane zase mírně přitažená. Přiblížení na přistání tak letím ve vlnovkách.
Jediné, co jsem si ověřil je, že model s dodaným motorem stoupá opravdu svižně a že dobře reaguje na křidélka. V silné turbulenci by s tupějšími křidélky letět nešlo. Vytrimovaný model klouzal s výškovku nataženou 3 - 4 mm. Při pokusu o průlet po převedení modelu do mírného sestupného letu se model nepříjemně rozjížděl do ještě strmějšího sestupného letu a na přitažení reagoval podivně „gumově“. Po přidání na plný plyn se model silně vzpínal a musel jsem výrazně potlačit. Létání nebylo moc příjemné.
V dílně na letišti zkoumám, proč se výškovka nevrací do neutrálu. Pro méně zkušeného pilota je model těžko řiditelný, nedá se vytrimovat. Příčiny jsou dvě. Drát bovdenu vzadu dře svým koncem o stěnu prostoru pod výškovkou. Stačilo výškovku z drátu vysmeknout a nasadit drát táhla do páky výškovky z druhé strany. V tom samém prostoru se tře vrchol páky výškovky o pěnu na dně prostoru. Odloupnul jsem plochým šroubovákem milimetr dva materiálu a výškovka už chodí jak má.
kam dál: ještě dál: Stavba
přehled kapitol: