Kam se bude ubírat vývoj RC?
Výrobci vysílačů se předhání v nabídce chytrostí vysílačů, více kanálů, více mixů, více letových fází, více telemetrie, skripty. Umožňuje to vývoj v oblasti procesorů, kdy ve vysílači může být rychlejší a výkonnější procesor a větší složitější program. Stejně tak vývoj v oblasti procesorů umožňuje bouřlivý vývoj v nemodelářské oblasti řízení a to je v oblasti řízení dronů.
Drony fungují trochu jinak než modely. U modelářského vysílače je inteligence řízení ve vysílači. Mixování kanálů, řízení letových fází, reakce řízení na výstupy telemetrie, to všechno se děje ve vysílači na zemi, vzduchem do modelu už jdou jen jednoduché signály pro nastavení jednotlivých serv. Jediná inteligence na straně modelu je nastavení fail-safe, kdy při přerušení přenosu země - model přijímač nastaví kormidla do předem zvolených poloh. U dronu je vysílač hloupá krabička, která předává řídící jednotce v dronu (FC - Flight Controller) polohu kniplů a přepínačů, veškerá inteligence je soustředěna do jednotky v modelu. Ta nastavuje polohy kormidel, ta řídí výkon motoru. Podle nastaveného režimu se letadlo - dron může chovat jako běžný model, to je reagovat na kniply jako model, nebo může udržovat režim letu letadla ve zvolených mezích, třeba nedovolit větší klesání nebo stoupání než je zadané, nebo udržovat letovou hladinu, nebo může letět po předem zadané trase.
U modelů se můžeme setkat s podobnými funkcionalitami, třeba se stabilizací modelů nebo různé záchranné systémy, které dokážou model otočit do normální polohy. Někdy to je další krabička v modelu, někdy to je už zabudováno v přijímači. Přijímače Jeti také umí "odpradávna" věci, které jsou normálně ve vysílači. Je u nich možné třeba mixovat kanály.
I u modelů tak dochází k situaci, kdy modelář musí nastavovat zařízení v modelu připojeným počítačem nebo aplikací v telefonu jako to dělají dronaři. Modeláři jsou ale dál v ladění řízení svých modelů, nastavování z vysílače je možné na letišti a dokonce i za letu, ladění modelu je tak produktivní záležitost, dronaři prosedí více času doma u počítače. Liší te tedy hlavně ergonomie systémů řízení, ergonomie nastavování řízení.
Myslím si, že technicky tyto dva světy splynou, že část logiky ovládání modelu se přesune z vysílače do přijímače. Nebude třeba některé věci přenášet z letadla do vysílače, tam zpracovat a hnát zase zpátky do modelu, něco se bude dít autonomně v modelu. Děje se to v menší míře už dnes, kdy jsou k mání přijímače se schopností řídit model za pilota. Myslím si, že to přinese další právní problémy, kdy možnost autonomního letu bude bude něco, co z principu věci dostává provoz modelu na úroveň provozu dronu se všemi právními důsledky.
Provozování řízených leteckých modelů - letecké modelářství by mělo být definováno jako provozování dálkově řízených letadel bez možnosti autonomního letu a mělo by být na základě této vlastnosti odděleno od provozování dronů. Praxe ukazuje, že provoz leteckého modelu bez autopilotů a záchranných systémů je něco jiného než provoz dronů - kopter a modelů letadel letících s podporou stabilizace, že pilot dronu není pilot modelu. Letecké modelářství a svět dronů jsou dva různé světy a měla by tak na ně legislativa hledět.
Technický pokrok obohacuje vzájemně různé technické obory, svět dronů obohacuje svět leteckého modelářství a naopak, ale tendence spojit tyto dvě rozdílné oblasti lidského konání a dívat se na ně jako na jednu oblast není správné. Důsledkem této úvahy je, že pokud chci provozovat modely jako letecký modelář, musím se vzdát možnosti autonomního letu.
(zveřejněno na stránce RC - Můj pohled na trh)