Paterzell Německo, 6.10.2007
text: Ivo Michal, foto: Láďa Nádeník
Sluší se říci, že na počátku tohoto příběhu byl opět Mirek Kolomazník, guru GPS létání u nás. Jakmile se dozvěděl o první soutěži GPS v Německu, tak nás svým entuziasmem nakazil a výsledkem byla účast naší čtyřčlenné výpravy MK Lipence na tomto závodu. Zkusím se podělit o svůj pohled na vývoj této oblasti létání s (polo)maketami větroňů. |
Přípravy
Na začátek se vrátíme cca o týden zpět. Nějakou dobu již používám zařízení Skynavigator, ale v podstatě hlavně pro volné létání jako vario. Před soutěží jsme se tedy domluvili na "tréninku". Mirek opět zprovoznil vlečného Pilatuse po opravě motoru, vytýčili jsme v PDA soutěžní trojúhelník s parametrem 400, tzn. odvěsny trojúhelníku jsou 566 m a přepona 2 x 400 m - tedy trať se stejnými rozměry, jako se má létat v Německu. Nakonec trénuji pouze já a výsledky jsou spíše depresivní. Je to úplně něco jiného, než volné poletování a hledání stoupáků. První výsledky z výšky cca 350m, kdy jsem rád, že vůbec obletím jedno kolo, se dají vysvětlit zvykáním si na trať a zácvikem pomocníka, který sleduje displej PDA a dává pokyny pilotovi. Ale situace se stále nelepšila a jeden oblet se stával mým standardem. Naštěstí se lepšíme v pilotáži i navigaci a po nalezení termiky se mi konečně daří obletět tři okruhy. Mám silné pochybnosti, zda zrovna toto je příprava na mezinárodní soutěž, ale minimálně mám pro další létání pár postřehů:
- Příprava zařízení je složitější, nejde "jen" o model a vysílač, musíme se postarat o provoz PDA, zdroj přijímače Skynavigatoru, nezapomenout anténu J; musíme vyřešit uspořádání jednotlivých komponent včetně případného umístění v zorném poli pilota.
- Další technika - po rozplétání šňůry sluchátek z popruhů vysílače jsem vyzkoušel BT sluchátko, doma funguje bez problémů, na letišti nastávají problémy (jak se stává zvykem) a nakonec to vzdávám - jde o další zařízení navíc a zatím jeho užívání odkládám.
- Spolupráce s navigátorem je hodně důležitý aspekt, nejen v domluvě o používaných pojmech a jejich stejném vnímání, ale je třeba předvídat rychlost reakce modelu (i pilota ), vliv větru a podobně.
- První okruh je pro pilota "seznamovací", získáváme odhad o poloze otočných bodů v terénu, zjišťujeme povětrnostní podmínky, vidíme jak nám to letí na jednotlivých ramenech trojúhelníku.
- Viditelnost modelu - na bod vzdálený 400m jde model čtyřmetrové velikosti ještě slušně řídit, ve výšce je to jednodušší, jak model klesá, tak se mi subjektivně zdá vzdálenost na bod větší.
- Největší problém mi způsobilo slunce, otáčka jednoho bodu vycházela neomylně do slunce, kšiltovka a tmavé brýle nedostačovaly. Nezbylo, než chvíli letět "naslepo" - řešením by mohl být hodně tmavý zakrývací štítek třeba na anténě vysílače (nebo létat se svářečské kukle ).
- Taktika - zatím se zdá, že času na úlohu je dostatek a není třeba podřizovat taktiku letu času (pokud nalezneme i slabší stoupání, můžeme trpělivě získávat výšku i dále od trati). Více než vhodné je vyhledat termiku a získat výhodu výšky oproti ostatním, co letí jen "hladovým" kluzem. Podle podmínek musíme rozhodnout o riziku případného pokusu o dokončení obletu trojúhelníku s rizikem špatně obodovaného přistání.
Vlastní soutěž
Mirek nás přihlašuje a pořadatel posléze souhlasí s účastí modelářů z "nových Evropských zemí". Počet účastníků je limitován a nakonec se domlouváme, že pojedeme ve čtyřech. Ještě je třeba dořešit pojištění, které je v zahraničí zjevně samozřejmost a v pátek večer máme sraz u Mirka Kolomazníka, kterého pasuji na "trenéra reprezentace". Balíme vše potřebné do Mirkova přívěsu a docela pěkně zaplňujeme i auto. Čeká nás cesta asi 450 km dlouhá, většinou po dálnicích. Máme dost slušnou časovou rezervu. Pohodovou cestu nám zpestří až německé policejní auto, jehož osádka nás asi ve tři hodiny v noci pro jistotu kontroluje - prošli jsme . Brzo na to dojíždíme do blízkosti letiště a ještě využíváme čas k chvíli spánku. Ráno za světla vidíme, že jsme na místě, jen na druhé straně letiště a záhy se vítáme s organizátory. Letiště provozuje řadu větroňů i vyhlídkový letoun, prostředí je opravdu pěkné a zázemí optimální. Přijíždí další účastníci, zdravím se s piloty ze Švýcarského TUN Modellbau, sestavujeme letadla.
Obhlížíme modely ostatních a vidíme, že ty naše patří k rozhodně k nejmenším a jsme zvědavi, jak se velikost modelu projeví na výkonnosti. Následuje registrace pilotů, jejíž součástí je kontrola vysílací frekvence vysílače scannerem. Jsme rozděleni do dvou skupin větroňářů po osmi pilotech a jedné "klapáků", tedy větroňů opatřených zatahovacím pohonem. Ti létají tři. Největším modelem je Nimbus 4 Floriana Schambecka o rozpětí 10,5m. Jen pro zajímavost - protože mám stejný kanál s jedním z vlekařů, domlouvám se, že si přeladím na volný kanál a následuje opět kontrola vysílané frekvence - možná to zdržuje, ale jsem jednoznačně pro tento postup i u nás.
Protože se jedná o první soutěž v Německu, pomáhá s organizací zkušený Rolf Mader ze Švýcarska, který rozděluje frekvence používaně Skynavigatorem a vysvětluje systém létání. Vytváříme dvě dvojice, jeden vždy letí a druhý dělá pomocníka, po letu se základní údaje o výkonech přepíší z PDA do startovního lístku a doplní se hodnocení přistání. Pokud by vznikly pochybnosti, je možné data zkontrolovat vyčtením logu z GPS modulu. Pro organizaci soutěže tak stačí startér, který řídí provoz na ploše. K dispozici je asfaltová VPD šíře silnice a vedle travnatá plocha pro přistání. Vlekají dvě vlečné, pro piloty a jejich pomocníky je vyhrazen prostor, ze kterého řídí let a až na přistání jdou k ploše. Přistání stačí ohlásit a startér určí postup. Větroně mají přednost před vlečnými a pokud přistává více větroňů, stanovuje pořadí, nebo místo (vlevo, vpravo).
Počasí nám příliš nepřeje, oblačnost je nízko a tak se domlouváme na startovní výšce 300m. Začíná první kolo, obvyklý výkon je jeden okruh. Vlastík má smůlu. Sice trojúhelník oblétává, ale v PDA to zaznamenané není, takže získává body jen za přistání. Mirek letí úplně poprvé soutěžní úlohu a platí nováčkovkou daň. Má jeden oblet, ale mohlo to být víc. Můj první let začínám startem s penalizací za vyšší náletovou výšku o 9m. Potom letím po trati a není to žádná pohoda. Druhý bod dvakrát sekám a oblétávám jej jak Sputnik. Po průletu startovní linií mám jedem oblet a výšku jen 120m. Vzápětí ale nalétávám do termiky a točím v komíně do 245m, pak se vracím na trať a letím druhý oblet, kde na druhém - protějším bodu ještě přitáčím výšku do 235m. Dokončuji druhé kolo ve výšce 160m nad startem a ve třetím kole opět točím v termice cca do 200m a vyrážím na trať, kluz mi vychází jen tak tak a poslední bod točím ve výšce 35m a do cíle letím 400m po větru, ihned otáčím a jdu na přistání. Výsledek tří okruhů je nejlepší ve skupině! Je to samozřejmě i o štěstí na počasí, ale moje dušička jásá. Celkový čas úlohy je 12:55 min, průměrná rychlost cca 27km/h. Průběh výšky letu je na obrázku.
Není příliš mnoho času na sledování ostatních, role pilota a navigátora nás průběžně zaměstnávají a tak ani není prostor pro vyměňování zkušeností a hodnocení průběhu. Proto jsem podrobněji popsal pouze můj let. Já řeším technické problémy které vrcholí tím, že se mi po vzletu ve vleku vysává pravá brzda a protože ani plná křidélka kontra nepomáhají, z malé výšky havaruji.
Ostatní létají a výsledky jsou slušné, ostudu neděláme. Během dne se zvedá oblačnost a tak můžeme zvýšit startovní výšku na 400m. To už je lepší jak pro oblety, tak pro hledání stoupáků. Celkově se odlétají tři kola, končí provoz a jdeme skládat modely. Zatím se nedá odhadnout, jak asi dopadneme. Na první zkušenost to nevypadá špatně, ale čekáme na výsledky - přepočet jednotlivých kol. Večer je v klubovně vyhodnocení, kde se dozvídáme konečné pořadí:
- Ladislav Nádeník - 7.místo!
- Mirek Kolomazník - 8.místo
- Vlasta Žatecký - 10.místo
- Ivo Michal - 12.místo
Navíc získáváme zvláštní diplom pro nejvzdálenější účastníky.
Večer se vracíme zpět a konečně probíráme získané zážitky a zkušenosti. Organizace soutěže neměla zásadní problémy, řada věcí je inspirativních a zkusíme je uplatnit i u nás. Snad se o zážitky podělí i ostatní co letěli prvně, já jsem měl za sebou alespoň lehký trénink v Lipencích.
Z důležité považuji následující body:
- pojištění modeláře vůči způsobeným škodám bychom měli vyžadovat i na našich soutěžích, vím, že většina jej pravděpodobně má, ale zavedl bych jej jako povinnost, základní výše pojistky je v ceně standardního serva!
- kontrola vysílačů z pohledu vysílaného signálu a správnosti nahlášeného kanálu určitě zlepšuje obecnou bezpečnost; při shodě kanálů se na provozu domlouvají přímo piloti - bez pořadatele
- soutěž vyžaduje minimum organizátorů, mělo by být předem připraveno rozdělení frekvencí Skynavigatoru, přihlášení předem s používanými kanály dovolí i rozdělení do skupin
- pro zabezpečení přibližně stejných podmínek je třeba co nejrychleji vyvlekat modely celé skupiny do startovní výšky - jedna vlečná je málo; model je připraven k vleku včetně zapnuté silonové smyčky v háčku, karabinkou se připojuje vlečná šňůra, modely čekají v řadě
- pro danou úlohu, tedy trojúhelník s parametrem 400m, je čtyřmetrový model dostačující; pro 500m by mohly nastat problémy s rozpoznáváním polohy v nižších výškách
- sehraná dvojice pilot - navigátor je výhoda, pilot může sledovat model bez "přeostření" na PDA, případně sledovat širší okolí a ostatní modely; oblétávání trojúhelníku bez pomocníka podle hlášení z PDA je náročnější
- na trati nevznikaly kolizní situace, při snaze nastoupat ve větší vzdálenosti si pomocníci vyměňovali informace o výšce modelů, aby eliminovali možnost vzájemného střetu
- technika v modelech nemá výraznější novinky, užívají se kvalitní komponenty, zdvojování zdrojů přijímače, power boxy - piloti ze Švýcarska užívají i špičkové přijímače Weatronic
- maketové kabiny má jen část modelů, často je kokpit otevřený bez vybavení a pilota, což sice není tak efektní, ale nemusíme tak šetřit místem a k vybavení je výborný přístup
- zajímavé je uspořádání přijímače Skynavigatoru a PDA - kompaktní držák "na nožce" umístěný na pultu vysílače, nebo různé desky na nichž jsou komponenty upevněny a které drží pomocník; nezaregistroval jsem nějaká stínítka, které by zlepšila čitelnost displeje - asi mají kolegové lepší zrak než já J
- Skynavigator V3 umožňuje zpětně přehrát absolvované lety včetně vyznačení příslušné trati, při tomto opakování máme dost čau sledovat celé široké spektrum nabízených veličin - výšku, různá varia včetně kompenzovaného, vzdálenost, čas… - dle libosti; Tak máme perfektní zpětnou vazbu o jednotlivých letech a můžeme identifikovat případné problémy a směřovat k dokonalosti J
- GPS modul má vlastní paměť a ukládá zaznamenaná data - ta můžeme následně stáhnout například do notebooku a přehrát ve vhodném programu, používáme SeeYou, kde získáme podrobnou statistiku letu, možnost vizualizace se současnou projekcí 3D zobrazení, výšky a půdorysného průmětu - opět se jedná o výborného pomocníka pilota
Možná je troufalé vyrazit na soutěž prakticky s nulovou zkušeností s vlastním létáním trianglu. Byla to však cesta, jak získat praktické zkušenosti a vidět zkušené kolegy. Vlastní let s větroněm nemá žádné zvláštnosti oproti běžnému létání, ale nutnost letět stanovenou trasou a třeba podmínkami, které nám nepřejí, znamenají většinou zhoršení výkonů modelu. Je dobré mít model "v ruce" za různých povětrnostních podmínek, na trati tyto zkušenosti zúročíme.
U soutěže GPS trianglu se jedná o objektivní hodnocení výkonu větroňů - pouze přistání je bodováno pomocníkem, jinak jsou data kompletně zadokumentována. Soutěž je nenáročná na počet organizátorů, postačuje v podstatě pouze startér řídící dění na ploše. Nevýhodou je potřeba specielního a jednoúčelového zařízení, ale na druhou stranu získáme možnost s naší maketou větroně létat "maketovou" soutěž. Vyzkoušejte si to, osobní zážitek je nesdělitelný!
Poznámka redakce: S hrdiny této výpravy budete mít možnost se setkat jíž tento víkend na akci Podzimní setkání maket a polomaket větroňů na Rané 2007 Scale glider meeting Rana autumn 2007 !
(zveřejněno na stránce Létání skupiny GpsTriangl)