Volné létání

Je už hodně po šesté, když začíná volné létání Soutěž s GPS-kami se hodně natáhla.

Moc času tedy nemáme. Umýt se, nasnídat, složit eroplány, zaregistrovat se do soutěže. Já musím navíc vymyslet instalaci GPS do modelu, domluvit se s někým, s kým budu létat v páru a kdo mi půjší svoje PDA. Navíc nevím, zda moje zařízení vůbec funguje.

Obcházím tedy tábor a hledám někoho do party. Takových lidí jako já, kteří nemají zařízení rozchozeno, je víc. Erik Herudek se mi chvilku věnuje a předvádí mi ovládání PDA a programu. Nakonec se domlouváme s Radimem Horkým, že budeme létat v páru spolu.

Kluci přitom mají svých starostí dost. Tady zrovna připravuje Radim s Mirkem trať - zakreslují triangl do mapy.

V půl deváte už nás svolávají na plac. Platíme startovné, hlásíme kanály. Do soutěže se přihlásilo 24 pilotů. To je prý hodně. Ivo Makový nás vítá jako náčelník krnovského klubu, Mirek Hlaváček jako ředitel soutěže, Mirek Kolomazník a Radim Horký jako spolupořadatelé soutěže. Soutěž je opravdu mezinárodní. Do soutěže jsou přihlášeno pět pilotů ze Švýcarska. Jeden z nich - Peter Nemec tlumočí kolegům obsah brífinku

Kluci nám vysvětlují, jak se bude létat. Každé kolo poletí dvě skupiny. V jedné skupině jeden z páru pilotuje a druhý mu naviguje, potom poletí druhá skupina kdy se pilot a navigátor prohodí. Zrada nastala ve chvíli, kdy nám to Mirek "zkomplikoval" informací, že jsou piloti rozlosováni do kol tak, že ne vždy letí pilot v jedné skupině. Tedy začínám-li v prvním kole ve skupině A, neznamená to, že v dalších kolech poletím zase ve skupině A. Rozlosování pilotů zařídí, že nelétáte ve skupině pořád se stejnými piloty. Mezi koly potom bylo slyšet dohadování kdo je X a kdo Y, nebo že přeci není X ale B Je to ale jen ponejprv, příště už to bude snadné.

Připravuji si Foxíka, nastavujeme si s Radimem vysílače GPS podle rozdaného rozpisu kanálů. Jsem na to zvědav. Připadám si jen do počtu. Všude okolo šestimetrovky a já jdu do soutěže s "malým" akrobatem.

Startuji v našem páru první, aby mi Radim ukázal, jak navigovat. Je dobrá viditelnost, a tak i v šestistech metrech, kam se nechám vytáhnout, je model dobře vidět. Startovní páska je ve výšce 500 metrů. To je docela dost a měl bych z té výšky doletět docela daleko. Po obletu protějšího otočného bodu mi však dochází dech. Tohle rameno trojůhelníku je proti silnému větru a tak mi připadá, že model klouže 1:4. Zkouším si něco přitočit ve stoupáčku, ale je to plus mínus nula a tak jen ztrácím čas a rychlost. Sedám po dvou obletech. Za chvilku startuje Radim ve druhé skupině. Jeho model mi připadá proti větru ještě pomalejší. Radim dává tři oblety.

Ve druhém kole sedá Radim už po jednom obletu. Už vím, že se s tím nemám moc mazat a než kroužit, tak raději letět na rychlost. Dávám zase jen dva oblety, ale letím skoro dvojnásobnou rychlostí. Ve skupině, ve které letěl Radim, prý někdo uletěl 7 obletů! Vůbec nevím, jak si stojím, Výsledky mezi koly nejsou. Ale už si uvědomuji, proč do nás Mirek hučel, že v kole musí všichni z jedné skupiny nahoru pěkně jeden za druhým, co nejrychleji. To nám moc nejde, a tak se létání jedné skupiny hodně natahuje. Piloti ve skupině tak mají rozdílné podmínky k letu. Při letu mě chybí vario, na které jsem zvyklý. Všechny přístroje (včetně mobilů) jsou zakázány. Bohužel na ploše slyším pípání PDAček ostatních pilotů, jen to naše ne.

I když je na obloze hodně mraků, slunce nemilosrdně praží a tak jsem rád, že se mohu během oběda schovat. Mám s tím docela problém a i když hodně piju, často můj pobyt na slunci končí bolehlavem. Bohužel jsem posedlý nejen létáním, ale také focením a filmováním a tak mi moc času na to někam zalézt moc nezbývá. Teď si dávám v letištní hospůdce guláš z divočáka. Když si jdou kluci pro nášup, jdu také. Kdo by odolal. Maso se jen rozopadá, čerstvě nakrájená cibule v misce, chlebík, ... Nakonec sedím na židli, popíjím pivko a mám pocit, že odchod na plochu a létání už nebude možné.

Nakonec se přeci jen zvedám a jdu na další soutěžní lety. Ve třetím kole se snažím delfínovat, tedy při průletu stoupákem natažením nabrat výšku bez kroužení, ale stoupáků potkávám tak málo, že jsou z toho zase jen dvě kola.

Radim v tomto kole už neletí. Když mu po přistání donáším jeho ASG-29, pocukává za mými zády jedna z klapek. Říkám to Radimovi a ten zjíšťuje, že má nějaký problém s konektory na jednom křídle. Raději tedy nepokouší osud a končí s létáním.

Já při jednom přistání dosedám zase jedním křídlem do vysoké trávy a jsou z toho malé "hodiny". Při zvedání modelu ze země vidím vylomený podvozek. Spravuje to trocha pětiminutového epoxy.

Létání se natahuje až do pozdního odpoledne. Poslední kolo je čtvrté kolo - dolétává se kolem šesté večer! Dokážu v něm jen jeden oblet. Celý trojůhelník je jedno velké klesání. Koukám po ostatních a jsou na tom podobně. Doufám, že se mi tenhle výkon ve výsledcích škrtne.

Těším se už na volné létání.

(zveřejněno na stránce Krnovský triangl 2008)