První lety

Ani na začátku jsem při létání s Razorem a řízením přes FPV brýle a kameru na palubě neměl problém. Někomu se dělá špatně a špatně snáší rozpor mezi vjemem pohybu v obrazu a nehybnost vlastního těla. Jen při přistávání a podrovnávání jsem měl při dotahování výškovky tendenci upadnout dozadu, ale rychle jsem si zvykl stát pevně na zemi. Samozřejmě se člověk neubrání postupnému vytočení hlavy někam na stranu, když se chce podívat za roh obrazu.

Co mě ale trápilo docela dlouho je zvuk letícího letadla, připadalo mi někdy, že by zvuk měl přijít z druhé strany. Ale i s tím jsem se vyrovnal.

Vlastní řízení letadla mi nečinilo problém. Zdůrazňuji, že jsem létal bez jakékoli podpory nějakou stabilizací nebo s nějakým flight controllerem. Letadlo jsem si zalétl jako každý jiný model, letadlo jsem měl vytrimované, letící bez zásahu způsobně v ustáleném letu. Není třeba žádných pomůcek, třeba aby v zorném poli kamery byla vidět část modelu a umožňovala tak držet křídla v horizontu. K tomu stačí sledovat obraz a chování modelu. I mírný náklon na nějakou stranu znamená mírné zatáčení a to je dobře patrné. Podobně není třeba mít v displeji umělý horizont. Samozřejmě to předpokláda nějakou pilotní zkušenost.

Co je nezvyklé a je třeba si zvyknout a naučit se s tím pracovat, je absence zvuku motoru. Pokud jste v hlučném prostředí a váš motor neřve, už na vzdálenost padesát sto metrů ho dobře neuslyšíte. Podobně pokud je ve vzduchu modelů více najednou. Je třeba vnímat polohu kniplu plynu a vědět, jaký výkon motor v jaké poloze dává. Užitečná je telemetrie v brýlích - OSD - údaj o odběru motoru v Ampérech. Pokud to se svým letadlem umíte, podle rychlosti jeho stoupání či klesání snadno odvodíte, kolik plynu máte. Ale je třeba na to myslet, koukáte do brýlí a chybí vjem rychlosti modelu, který normálně jako pilot modelu máte, když ho ze země sledujete. Rychlost je třeba si stále hlídat. Tím je let FPV podobný s letem a řízením velkého letadla.

Létání je také třeba předem trochu promýšlet. Signál s obrazem i signál od vysílače se hůře šíří přes překážky a "za rohem" nefunguje ani jedno ani druhé. Vyletět z dosahu rádia i přenosu obrazu se dá i kousek od sebe. FPV létání je také létání těsně při zemi o oblétávání překážek. Ve zvlněném terénu se dá v přízemním letu snadno zaletět za horizont. Člověk se soustředí na let těsně nad zemí, sleduje jeho stoupání a klesaní a najednou zeslábne obraz nebo rádio padne do fail-safe. Stačí být za terenní vlnou jednotky metrů pod jejím vrcholem.

Před letem je tak třeba seznámit se s výškovými poměry terénu v okolí a buď se vyhnout při kopírování terénu zalétávání pod horizont, nebo si vybrat jiné stanoviště pro vzlet, stanoviště, odkud je na celou trať vidět. Největší překážkou je vlastní terén - půda. Překážkou je i lesík, kde je v cestě několik řad stromů. Jednotlivé stromy, keře, balíky slámy a podobné překážky nevadí. Myšlenka, jak vytáhnu pod kopcem letadlo, odstartuji a kopec obletím, tak ta nefunguje. A týká se to i malého kopečku někde v polích, který má převýšení deset dvacet metrů. Chci-li letět okolo takového kopečku, musím si na něj dojít a vylézt na místo, odkud uvidím na všechny strany.

Je třeba naučit se za letu navigovat. Širokoúhlá kamera trochu zKresluje směry a úhly. Stačí chvilku nedávat pozor a najednou člověk letí jinam než má. Když je slunce a když jsou v okolí výrazné objekty, tak to je snadné, ale když je plechová obloha a v terénu okolo nejsou výrazné orientační body, nebo je na zemi něco, co se v terénu vyskytuje ve více exemplářích, je na zakufrování zaděláno. Stejně tak je třeba myslet na vzdálenost. Model letí čtyřicet padesát kilometrů za hodinu a stačí pár vteřin a jste příliš daleko.

Doporučuji mít u sebe někoho, kdo může sledovat místo, kde létáte a pomůže vám ohlídat prostor, kde létáte, pomůže vám případně při hledání modelu. Říká se tomu "mít spotera".

(zveřejněno na stránce Létání s FPV)