Létala by i vrata stodoly!

Krásný letní den! Koukám na listy na stromech a vypadá to, že fouká od severu, tedy na louku za domem! Kuk do internetu, na Milešovce naměřili 4 m/s ze směru 020. To by mohla na louce pěkně chodit termika!

Na louce to opravdu pěkně mírně pofukuje, ale tráva je tak vysoká, že se tu nedá Long Shot skoro hodit. Hlavně se však stávám vítanou potravou pro početná hovada.

Dávám dva hody z místa, kde se v trávě sbíhají dvě cesty, ale nic z toho není. Fouká zprava přes les a vzduch je hrozně turbulentní. Jdu tedy nahoru za lesík k posedu.

Tady fouká přímo proti louce. A hlavně je tady posekáno a hovada tu taky nejsou! Větřík je slabý, ale prohřátý vzduch nad loukou určitě nosit bude! Hned prvním hodem mohu otestovat široký prostor před sebou. Po pěti minutách mě splachuje silný klesák a mám co dělat dotáhnout model z prostoru před sebou k sobě. Místo do ruky kecne model třicet metrů přede mnou. Když je ale klesák, musí býr někde kousek stoupák!

Hážu znova a ještě ve stoupavém letu je na modelu vidět, jak ho zvedá do výšky nejen rychlost, kterou dostal po odhodu, ale i stoupák. Model leze nahoru v přímém letu a jediné, co musím dělat, je dávat mohutně kontra křidélky, když stoupák strčí hrubě do jednoho nebo druhého křídla. Za chvilku jsem opravdu vysoko, odhadem tak 250 až 300 metrů. Obloha je dnes trochu "plechová" a tak je to na hranici "příjemné" viditelnosti. Zkouším letět dopředu, ale tam nic není. Zato nad lesíkem to nosí v širokém prostoru. Mohu let prokládat akrobacií a hned zase ztracenou výšku snadno nabrat.

Když už létám půlhodinku, napadlo mě, že bych zase mohl zkusit přelet, tedy vlastně spíš přechod, kdy s modelem ve vzduchu obejdu les, sejdu po louce dolů a podél zahrádek a sednu až u domu. Vydávám se na cestu zpátky okolo lesíka.

Bohužel musím koukat kam jdu abych se trefil do prošlapaného průchodu vysokou travou a to znamená odtrhnout oči od modelu, podívat se doleva dolů a potom maličký model rychle na obloze najít. Když ale koukám na model, mám dole v zorném poli lesík a tak vím, kam se mám očima vrátit. Postupuji po louce dolů, občas nohama testuji vysokou trávu na okraji cesty, ale jdu stále vpřed. Bohužel se musím s modelem posunout z pravého okraje lesa na levý a to už je víc proti slunci. Obloha je prozážena světlem a na model je vidět opravdu blbě. Jak se snažím postupovat po cestě co nejrychleji, nehlídám chvilku výšku a model je najednou o dost výš a prakticky se mi ztrácí. Obracím model na záda a dlouhým půlpřemetem utrácím výšku. Long Shot je stíhačka a nemusím se bát, že ho rozlámu. Jdu zas kus cesty, model držím v přímém letu a už chci zase vytratit nějakou výšku, když se mi model ztrácí. Všechny kniply za roh a čekám, kdy se na obloze zaleskne křídlo. Půl vteřina, vteřina, dvě, tři. Srdce tluče, oči mžourají, ale model nikde. Ve chvíli, kdy si říkám "To jsem debil!" nějakých dvacet nebo třicet stupňů mimo směr, kam civím, se model vyloupne z té záře. A pěkně hvízdá! Uf.

Už ve výšce asi 100 metrů dosahuji cíle cesty. Na přistání mám malý trojůhelník ohraničený elektrickými vedeními a vzrostlými stromy. Ve výšce vyklápím plné klapky a padám dolů do toho trojůhelníku. Když jsem asi 10 metrů nad vrcholky okolních stromů, turbulence otáčí Long Shota do stromů. Snažím se ho otočit, ale na plných klapkách model nereaguje. Už jen stačím zatáhnout klapky a snažím se přeskočit stromy na vedlejší louku. Model mi mizí z dohledu a za chvilku slyším typické zachrastění modelu ve větvích stromu. "Já jsem fakt debil!", říkám si v očekávání lezení na strom.

Nakonec po chvíli obcházení sousedovy zahrady a koukání po korunách stromů vidím vrchol směrovky ve vysoké trávě pod docela vrostlým stromem. Sláva!

(zveřejněno na stránce Létání s Long Shotem)