Po dlouhé době zase fouká!
Plánuju jet na Ranou. Vítr bude tak kolem 7 m/s a od západu. Lepší by byl severozápad, ale i tohle by šlo.
Dopoledne sledují větrníky na hřebenu hor a komíny sklárny. Fouká ne západ, ale jihozápad. To už se na Rané nedá kloudně (bezpečně) létat. Protože se situace nemění, odpoledne to vzdávám.
Druhý den čtu v poště zprávu od kamaráda, jak si pěkně na Rané polétal.
Chystám se na víkend na setkání větroňářů v Annabergu (Fliegerklub Annaberg). Mám to od nás kousek.
Nabíjím, nabíjím a nabíjím. Baterky do Luňáka, baterky ve vysílači, baterku do foťáku, baterku v kameře. Zítra ještě zabalím věci na přespání.
Předpověď počasí je polooptimistická. Medard předpovídá vítr do 7 m/s, ale myslím, že suchý nezůstanu. Je to na horách a tam určitě nějaká voda spadne.
Plánovaný odjezd do Annabergu před sedmou hodinou večerní mi nabourává odpolední telefon z práce - "vrať se, průšvih, musí se to spravit ...". Místo balení tedy jedu zpátky do práce. Zbytečná cesta tam, zbytečné úsilí a zbytečná cesta zpátky domů. Na můj zásah už uživatelé stejně nečekali a šli dávno domů. Klidně to mohlo počkat do pondělí. Náladu mi to ale nemohlo zkazit. I tak stihnu odjet do osmi a na letišti za Annabergem budu nejpozději v deset! Kluci tam jsou už od včera a slíbili mi držet místo pro stan.
V klidu nosím všci do auta. Nejdříve jedna cesta s Luňákovým trupem a křídly, další cesta kufr s nářadím a taška s oblečením, delší cesta taška s jídlem a hlavně s pitím, delší cesta přepravka s příslušenstvím foťáku, kamery, nabíječkou a dalších nezbytných věcí a výbavou na táboření, další cesta se stanem a spacákem a nakonec s kamerou, foťákem, vysílačem a doklady. Každá cesta znamená 6x odemknout a otevřít dveře.
Při tom nošení myslím na předpověď počasí. Medard ukazuje na horách kam jedu dešťové mraky. Teď je ale krásný letní večer a já vyrážím proti zapadajícímu slunci směr Chomutov. To je cesta na necelou hodinku, potom přes hory do Německa do Annabergu a odtud po výpadovce na sever na Chemnitz kousek na letiště.
Na hranicích nikdo není. Němec, když vidí auto zaplněné Luňákem, se jen ze zvědavosti zeptá kam mám namířeno a popřejem i šťastnou cestu. Vím, že hned za hranicemi musím zahnout do lesů západním směrem po silnici B174. Odbočku jsem našel a po úzké lesní silnici se držel směrníků "Annaberg - B.". Do Annabergu jsem, dojel už za šera a na první velké křižovatce mě uvítal přeškrtnutý směrník na Chemnitz a šipka doleva - umleitung. Projíždím městem, držím se šipek objížďky, ale je mi divné, že jedu po silnici na Oberwiesentahl. To vím že je zpátky k hranicím směrem na západ - chodíme tam v zimě běžkovat.
Otočit a zpátky do města. Mezitím se setmělo a drobně prší. Snažím se jet po okraji města a předpokládám, že narazím na výpadovku na Chemnitz. Místi toho dojedu až k silnici, která město opouští východním směrem. Nechápu. Tu moji silnici jsem musel minout!
Otáčím a hledám znova. Nakonec tu moji silnici 95 nacházím. Už je deset. Slíbil jsem ženě, že zavolám z letiště a touhle dobou už jsem tam dávno měl být. Jedu po devadesátpětce, co chvíli je silnice rozkopaná a já musím čekat na semaforech, které pouští jen jeden směr. Už jsem projel dvě vesnice a je mi divné, že jsem pořád v údolí. Letiště je přeci nad Annabergem na kopci! Zastavuji a vytahuji automapu. Jako na potvoru zrovna tenhle kousek Německa tam nemám. Jedu ještě dál až se přede mnou ze tmy vyloupne cedule - Oberwiesentahl. Mě klepne!
Zrovna se otáčím, když mi volá žena, proč nevolám. Sděluji jí, že jsem v Oberwiesentahlu a že na to letiště už asi nikdy nenajdu. Nevzdávám to ale. Teď vím, že jsem na správné silnici, jen v opačném směru. Přes všechny ty uzávěry a semafory jedu zase zpátky do Annabergu. A tam se zase beznadějně ztrácím. Tedy neztrácím. Některými ulicemi a křižovatkami dnes projíždím potřetí! Ale výpadovku na Chemnitz prostě nemohu najít. Chtěl bych se někoho zeptat, ale jako na potvoru nikde nikdo. Až v jedné pusté ulici vidím kráčet v mém směru mladou dívku. Zastavuji kousek před ní a čekám, až ke mě dojde. Vypadá to spíše, že se otočí. Ale když na ni zdálky halekám a vysvětlují ji, že už tady jezdím tak dlouho a že potřebuji poradit jak na výpadovku na Chemnitz, přichází ke mě. Ví dokonce, kde je letiště kam jedu, ale zádrhel je v tom, jak mi vysvětlí složitou cestu. Ale povedlo se. Podle jejího návodu jsem najednou na výpadovce na Chemnitz. Nad městem to už znám. Odbočku k letišti si ještě pamatuji z minula a za chvilku už jedu po polní cestě ke světýlkům karavanů.
Za tmy stavím stan. Slibované místo se nekonalo. Přijelo hodně lidí a tábořiště je úplně našlapané. Pro mě zbylo místo na konci letiště. Jdu se pozdravit s kluky. Ti se smějou, když jim vyprávím o svém bloudění. Bloudili stejně jako já. Na dobrou noc dostávám vychlazené pivo.
Neděle