Neděle 
Neděle ráno. Budí mě podivné rachocení. To znám! To u nás u letiště se takhle občas ozývá drtička kamení. Když ale vystrčím hlavu ze stanu, vidím v dálce na západě černou hradbu mraků a ten rachot to je vzdálená bouřka.
Tady je ale krásně jako včera a já se těším na volné lítání. Letiště se pomalu zalidňuje. Luňáka mám přichystaného hned vedle stanu a tak jen čekám, až se objeví také nějaký vlekař.
Místo vlekaře se údolí na jihozápadě plní černými mraky a začíná být jasné, že nás to nemine. Otázka je, za jak dlouho to přijde sem.
Vývoj počasí je mnohem rychlejší, než jsem čekal. Dochází mi, že je třeba sbalit stan. Představa, jak doma zase stan rozbaluji kvůli sušení a pohled na sousedy, kteří mají stany už vystěhované, mě popohání. Jdu pro auto. Věci ze stanu do auta už přendaváme za drobného krápání. Ještě stíháme sbalit ne úplně mokrý stan. Luňáka ale už odnáším pod stromy za silného deště.
Vidím, že ostatní rozebírají eroplány a tedy že z létání už asi nebude nic. Balím tedy letadlo také. Rozebrat, trup a křídla omotat fólií, oblepit lepící páskou, upevnit k nosiči a nosič upevnit na střechu. V dešti to stíhám za poloviční dobu.
Jdeme na kafe do letištní hospůdky. Původně jsme plánovali balení na dvanáctou a odjezd tak ve dvě hodiny. Teď je deset a déšť nevypadá, že by chtěl ustat.
Loučíme se a sjíždíme dolů do Krnova. Přece neodjedeme bez toho, abychom si město alespoň trochu neprohlédli! Z letiště jsme viděli jenom dvě věže a komín.
Krnov nás překvapuje svou velikostí. Za krápání obcházíme ještě spící náměstí a obdivujeme udržované domy. Když sedáme do auta, klube se už slunce.
Kousek za Krnovem už slunce zase pálí a vypadá to, že nikdy nepršelo. Jen voda zabalená ve fólii kolem částí Luňáka je důkazem. Tentokrát jedeme spodem na Brno a po D1 do Prahy. Všechno bez zdržení. I Prahu jsme v silném provozu projeli bez zádrhelu.
Doma stejně musím stan rozložit a dosušit.
Závodíme 