Poslední let 
Je zimní podveèer, slunce už je za horizontem, vítr jistì utichá! Bìžím s Jakem ještì na jeden poslední let.
Ještì nejsem ani vydýchaný, jak jsem supìl do kopce na louku, nuluji stopky a startuji. Opravdu prakticky nefouká a model letí jako po kolejích. Letím na trochu víc plynu než minule a obraty tak následují rychle jeden za druhým. Vypadá to mnohem lépe, víc dynamicky.
Krása ale konèí zhruba po minutì letu.
V asi metrové výšce pøetáèím pùlvýkrut
a když odtlaèím smìrem od zemì, ještì šáhnu do køidýlek, abych køídla srovnal do horizontu.
Ale náklon opravuji špatnì a jak jsem v malé výšce, tak instinktivnì zatlaèím ještì víc.
Bum! A je po ptákách!
Rána do zemì, pøedek modelu rozvalený.
Sbírám peèlivì trosky a jdu domù. Ještì že na mì nikdo nekoukal.
Typický pøíklad nesoustøedìní, létání bez rozmyslu.
To nemohlo jinak skonèit!
Než dojdu ten kousek domù,
spojí se mi tento zážitek s jízdou na lyžích po sjezdovce,
kdy jsem vjel do velkých muld a tìšil jsem se, jak je zvládám projet.
Lyže jsem nechal víc rozjet,
chvilku jsem nadšenì pozoroval,
jak to zvládám,
potom ale ztráta rytmu,
držkopád, vyražený dech,
sbíral jsem se ze zemì pìt minut 
Jel jsem na co jsem nemìl!
Doma jsem to za chvilku polepil, je to vše rovné jak má být, jen si budu muset koupit novou vrtuli. A pro další létání už si pøipravím program, abych neskonèil zase takhle školácky!
(zveøejnìno na stránce Létání s Yak 54 od RC Factory)