Mě napadají v podstatě jen tři varianty:

• polystyrénové křídlo potažené balzou/dýhou nebo konstrukční křídlo potažené balzoua a potahovací fólií nebo papírem
• polystyrénové křídlo potažené balzou/dýhou a olaminované
• celokompozitové křídlo

Přistávací rychlost velkých těžkých modelů je oproti speciálům větší. Nedají se tak jako třeba modely F3B proti větru prakticky zastavit a "spadáčkovat" z jednoho nebo dvou metrů. I dojezd je vzhledem k hmotnosti modelu a jeho energii podstatně větší. Model se nedá před dosednutím tak zbrzdit a sedá při dobře provedeném náletu při rychlosti cca 40 km/h a dojezd je několik metrů (5 - 10 m podle porostu na svahu). Sedat do místa, kde jsou kameny, je tedy prakticky nemožné. Pravděpodobnost, že model trefí při dojezdu kámen je mnohonásobně větší než u modelu do 3 kg.

Mě potkávají při sedání na svahu nejčastěji tyto příhody (podobně i jiné piloty):

• zachycení křídla o šlahoun šípku
• trefení hrbu v terénu v průběhu dojezdu
• zachycení křídlem o zem nebo o velký drn při dojezdu
• přejetí drobnějších kamenů

Šípek ničí křídlo s balzovým potahem podobně jako celokompozitové křídlo. Prořízne povrch - potahovou folii a balzu do zhruba milimetrové hloubky a na kompozitovém křídle vyrobí povrchový "škráb". Mě se lépe opravuje to balzové křídlo. Na balzovém olaminovaném potahu se zřejmě toto bude také dobře opravovat, protože balza pod povrchem zajišťuje tuhost potahu při jeho opracování.

Trefení hrbu trupem při dojezdu vede k popraskání spodku trupu nebo vylomení příslušenství zevnitř trupu přilepeného. Křídlu se nic nestane. Stejně přejetí malých kamenů, kde to většinou odnese jen spodek trupu oděrkami.

Zachycení křídlem vede k menším či větším "hodinám". Protože jsou křidla v drtivé většině natvrdo přitažena šrouby k trupu, vede to někdy k popraskání trupu v okolí centroplánu, při větších hodinách, když jde model přes špičku trupu, tak praskají okraje kabiny.

Při trefení kamenu dosahujícího do výšky křídla nebo kmínku křoviny vede k provalení náběžky a v horším případě přeražení křídla. V tom jsou podle mě všechny uvedené technologie nastejno.

Sedání tedy oproti menším (lehčím) modelům vyžaduje pečlivější výběr prostoru pro přistání, jeho pečlivější a přesnější provedení. Hrubá chyba často majitele modelu potrestá větším poškozením modelu. Fox umí kupodivu letět i přiměřeně pomalu (a nezáludně) a dá se s ním pěkně sednout. Problém je to, že při přivedení na přistání ve větší rychlosti (špatný rozpočet na přistání) se energie modelu vytráci dlouho. Brzdami jde model dostat na zem, ale nedosedne ve 40 km/h ale třeba v 60 km/h a to ten dojezd, když na konci dojezdu číhá řada kamenů, mez, stromy, je sakra dlouhý.

U větších těžších modelů je prostě přistání ma svahu více rizikové než u modelu lehčího. Proto piloti těchto modelů často preferují delší lety s menším počtem startů a přistání.