Čenichovka 
Prázdniny, sluníčko, teplo. Sluníčka až moc, jdeme létat až večer po šesté.
Beru Timbera a jedeme na výsypku na místo, kterému říkáme Ruzyně. To proto, že tam je široká asfaltová cesta, která nám šířkou a délkou připomíná letiště Ruzyně.
Létal jsem okolo dráhy, létal jsem v trochu komplikované situaci. Na jedné straně dráhy vysoký strom, na druhé straně vedle dráhy složené obrovské betonové skruže a po větru po dráze přímo v její ose ostré slunce. Do polosféry, kde bylo slunce, se nedalo ani nahlédnout, natož zalétnout. Letěl jsem opačný okruh, to, co mělo být po větru, jsem letěl proti větru, byl jsem za za tím stromem a že se otočím do nízkého průletu na dráhou. Skoro nefoukalo. V patnácti metrech jsem zaklapl plyn, potopil letadlo dolů a začal točit třetí a čtvrtou zatáčku jako jednu ostrou zatáčku 180 do směru dráhy. Sestup tak 45 stupňů, náklon taky tak 45 stupňů. V polovině výšky mi zrovna fouklo trochu do zad, vnitřní křídlo pokleslo, skokově se zvětšil náklon - ztráta rychlosti. Instinktivně jsem přidal plyn a asi ještě i přitáhl, ale z výšky pěti metrů to je na zem kousek. Už jsem viděl letadlo na maděru, už jsem viděl náraz do země. To ale zavadilo o zem (později jsem zjistil, že jen koncem křídla), náraz křídla o zem otočil letadlo na záda, pořád plný plyn a v hezkém oblouku půlopasu to drblo nosem doprostřed asfaltky. Tak, jak to je na fotce, to zůstalo. Celé se to odehrálo ve třech čtyřech vteřinách.
Hned jsem věděl příčinu havárie. Příliš malá rychlost, neměl jsem úplně stahovat plyn, neměl jsem točit v tak malém prostoru. Řetězec chyb. A úplně zásadní podcenění směru větru. Bylo skoro bezvětří do 1 m/s, občas fouklo kolem 2 m/s - poryv. To ale stačí při pomalém letu letu blízko pádové rychlosti k vyvolání pádu.
Z dálky deseti metrů to vypadá hrozně, ale když to strkám do auta, tak to vypadá opravitelně.
(zveřejněno na stránce Létání s Timberem)