Jak málo chybělo

V sobotu jsme se věnovali filmařským pokusům na našem letišti. Když jsem měl kameru přidělanou na konci křídla, zdvihl jsem při rozjezdu polovinu křídla s kamerou ze země razantněji, než bylo třeba, a škrtnul jsem křídlem o zem na druhé straně. Nechybělo moc a točil bych se křidlo, nos, ocas buch buch buch ...

Kdo to ještě nezažil, je to opravdu nepříjemná věc, která někdy dopadne dobře a někdy to končí rozbitým letadlem. Tady to dopadlo dobře, ale ještě teď mám nepříjemný pocit. Zvlášť když slyším ten zvuk zachycený kamerou, jak se křídlo boří do trávy. Letadlo vybočilo opravdu hodně, všimněte si, že je chvilku vidět Václav, který stojí v ose vzletu.

Hovořili jsme potom o tom, zda se Václav měl "odhodit". Já jsem instinktivně kontroval a ve chvíli, kdy šel model do kyvu na druhou stranu se mi podařilo ho výškovkou přizvednout. Ale na vypínač jsem pomyslel až během toho manévru. On to už je stejně pozdě, protože když ten větroň "píchne do země" ještě jinou částí, tak už ten veletoč nezachrání ani to vypnutí. Ale zachrání to vlečnou!

Je náhoda, že se podařilo něco takového nafilmovat. Můžeme se alespoň podívat, o jak rychlou záležitost jde. Je to opravdu otázka jedné vteřiny! Kdyby to dopadlo špatně, tak už ve druhé třetí vteřině se ten větroň válí na zemi nebo ho vlečná táhne na zádech. Na nějaké rozhodování o tom, zda se to vyvíjí dobře nebo špatně, prostě není čas. Je čas jen na to cvaknutí vypínače lana.

Co by se stalo kdyby mě Václav odpojil? Nic. Sednul bych ještě na dráze nebo případně za dráhu do trávy, došel bych si pro model, Václav by sednul a zkusili bychom to znova. Je to lepší varianta, než kdybych to rozštípal v kotrmelcích nebo kdybych ještě k tomu stáhnul k zemi vlečnou!

Můj závěr je:  O D H O D I T  L A N O !

(zveřejněno na stránce Létání)