Fotografování pro časopis 
A tak, když se udělalo krásně, volám přítele fotografa Václava a ptám se, zda by jel se mnou fotit Foxíka. A že pojedeme na Ranou.
Za nějakou hodinku už sedíme spolu v autě a frčíme na Ranou.
Na kopci je poloprázdno. Po obloze plují mráčky, je docela pěkná dohlednost, tak by mohly fotky dobře vyjít. Lezeme nahoru a zjišťujeme, že to nebude zas tak jednoduché. Zrovna kopec je ve stínu tvořeného dlouhým mrakem a stín se neposouvá a neposouvá. To ty fotky potom vypadají takové smutné.
Jsme nahoře, hážu Foxe proti větru a zkouším vzduch. A zjišťuji, že ani to nebude jednoduché. Nosí to, ale jen kousek od kopce. Na nějaké akrobaťění to není a nechce se mi švindlovat motorem - přidat plyn, nabrat výšku a udělat jeden dva obraty. Čekáme.
Nakonec se slunce slituje. Řada mraků se odsouvá, slunce začíná pražit do svahu pod námi a za chvilku to je znát i ve vzduchu. Foxík poskočí a najednou jsem deset metrů nad námi, za chvilku už mohu létět kam chci a všude mě to přizvedává. Konečně můžu potlačit trochu trim a začít létat ostřeji.
Slyším cvakat závěrku Václavova Nikonu, vím tedy kdy fotí a co fotí.
Opakuji vždy několikrát stejný nálet, stejnou figuru.
Už se ani spolu nemusíme domlouvat.
Potom vidím, že se Václav přesouvá po svahu dolů někam pode mě,
zkouším tedy průlety mezi námi co nejtěsněji ke svahu a ještě se snažím Foxe naklonit tak, aby na snímku dobře vypadal.
Občas se stane, že vítr nějakým termickým poryvem náhle zesílí a trajektorie modelu ne náhle změní
a já se musím sehnout nebo před modelem utéct.
Užívám si to. Fox poslouchá velice dobře na křidélka a snese i hodně utažené zatáčky a tak si mohu dovolit těsně kopírovat terén, nalítávat proti svahu po větru. Občas zkusím vycestovat trohu dozadu za hranu nebo Foxe dotlačím až dolů pod úroveň sedla a potom se nechávám těsně nad travou úbočí v traverzu vynášet zase zpátky nahoru. Fox je ve vzduchu velmi dobře čitelný, protože je bílý a neleskne se.
Mohl bych létat ještě hodiny.
Baterka pohonného akumulátoru při létání na svahu vydrží živit přijímač a serva celý den.
Je ale čas vyrazit domů.
Scházíme pomalu dolů.
Užívám si klidu, který mi přináší ta u špičky modelu složená vrtule.
Fouká hodně zprava, s bezmotorovým modelelem musí člověk opatrně,
aby nepřišel o výšku ještě než dojde dolů k místu přistání.
S Foxem jsem klidný. Když bude nouze, zavrčím si.
Sedám dole u aut, rozebírán Foxe a tahám z Václava, jak to dopadlo s fotkama. No, něco snad vyjde, říká
Jedeme domů a užíváme si krásně večerním slunce osvětleného Středohoří.
(zveřejněno na stránce Létání)