¦ stuktura sekcí ¦ Kontakt ¦ Hledat image

Do nového terénu stďż˝lďż˝ odkaz / permalink

13.4.2016

Kamarád Pavel ve svém objevitelském nadšení zkusit létat všude našel místo, o kterém jsem nevěděl, že vůbec existuje. Louku na kopci nad Vaňovem nad údolím Labe. Je to místo skryté náhodnému pohledu ze silnice, navíc okolo vede jen úzká silnička, kterou znám jen z kola a to tu kvůli poměrně velkým stoupáním mám jiné starosti, než se rozhlížet a podrobně zkoumat okolí silnice. Navíc znám tahle místa z druhé strany, odspodu ze silnice, co vede podél Labe, a to je vidět pořád jen les odspoda až nahoru na vršek kopce, nenapadlo by mě, že tu je někde letový terén. Až když člověk dojde po louce od silnice těch několik set metrů ke kraji svahu do údolí Labe, vytuší, že by se tu dalo létat.

image

Já už viděl Pavlovy fotky z tohoto místa, kdy on se sem vydal, když foukalo směrem od louky do údolí a létal jen nad loukou, a tak jsem věděl, že za hranou je zajímavá scenérie Labe, jak vtéká do Ústí nad Labem.

image

kliknutím zvětšíte

A tak jsem se v neděli, i když bylo zataženo a světelné podmínky nedávaly možnost získat nějaké pěkné záběry, vydal na toto místo zkusit něco nafilmovat, zkusit si zde zalétat.

Vítr u nás doma kolem tří metrů mi sliboval, že bych se mohl vydat i nad údolí Labe. Trochu mě děsí drobné kapky na skle auta a ocelově šedá obloha, ale snad najdu mezeru mezi dešti.

Díky "pečlivé navigační přípravě" jsem na místo dojel bez bloudění. Hned první kroky po louce mi dávají vědět, že kecky nejsou do trávy, když přes krajinu přechází deštíky, vhodná obuv. Taky hned nasazuji kulicha, fouká tady o dost víc než u nás, odhaduji to na vítr přes 7 m/s a je jen osm nad nulou.

Doma jsem studoval mapu a dozvěděl se, že to je startoviště padáčkářů. Teď když stojím na místě odkud startují a vidím, že je to jen úzký kus louky na okraji skály, že startoviště je mezi stromy s mezerou tak tak na padák, docela je obdivuji. Zjišťuji ale, že fouká proti startovišti a ne jako Pavlovi obráceně, a tak budu moci letět nad údolí, aniž bych se bál spláchnutí dolů. Prohlídka startoviště je krátká. Metr před nohama stěna dolů, nalevo stromy zakrývající výhled na svah, napravo stromy zakrývající výhled na svah a nalevo napravo strmý zalesněný svah.

Montuji na model kameru a rozhoduji se, že odstartuji na louce nějakých 70 až 100 metrů vzadu. Na zemi je tady vzdadu takřka bezvětří, ale po odhodu, hned jak naberu tři čtyři metry výšky, musím rychle páčkovat až na doraz, jak je model zmítán turbulencí. Plný plyn a co nejrychleji nahoru! Ve výšce se model uklidňuje a tak vyrážím dopředu na hranu. Jak se octnu na kraji svahu, model začíná rychle stoupat. Vypínám motor a začíná čisté svahování. Uklidňuji se i já a v nějakých padesáti metrech nad sebou zkouším letět dál doleva, potom zpátky a doprava a pak dopředu směrem nad Labe. I daleko vepředu přes dvě stě metrů daleko musím mít vytrimováno na težký na hlavu, aby model nestoupal. Beta díky tomu letí stále dost rychle. S větroněm by se tu pěkně akrobatilo. Já ale myslím na kameru v modelu a snažím se letět tak, abych něco nafilmoval. Když ale vidím, jak model při té velké rychlosti pohazuje křídly napravo nalevo a jaké je světlo, moc si od toho neslibuji. Nejen kamera, ale i já mám ztíženou práci. Buď je černý model proti šedým tmavým mrakům a do očí mi svití světlo z mezery mezi obblačností a zemí v dálce nad Ústím, nebo je bílý model proti tomu světlému. Výlety do dálky tak musím dělat opatrně, stačí chvilka v nevhodné poloze na nevhodném pozadí a budu model očima v prostoru těžko lovit. Každý takový výlet do dálky mi rozbuší srdce, let v dálce dopředu trvá dlouho a já mám pocit, že jsem kilometr daleko. Skutečnost je ale taková, že když otáčím na hranici viditelnosti, jsem tak 300 metrů od sebe. A když koukám na záznam z kamery na palubě, je to úplně o ničem. Impozantní je, když nechávám model chvilku stoupat a desítky metrů naskakují ve stále stejném rytmu ať jsem nad svahem nebo ve větší výšce. Beta je jako kluzák nevýkonný stroj, stojící vrtule a rozměrná kamera v rámečku v místě kabiny, to jsou docela brzdy. A přesto Beta tak stoupá. Svah bude nosit v prostoru několik stovek metrů výšky. Po necelé půlhodině letu se rozhoduji nastavit kameru jinak a letím přistát. Zaletím za hranu, všechno je OK, ale jak jsem tak patnáct metrů nad loukou, začíná tanec. Mám co dělat, abych chvílemi udržel nějakou rychlost, letadlo je zmítáno všemi směry. Ale sedám v pořádku. Vida, počítal jsem s deseti minutami motorového letu, co mi vystačí baterka, a vozím se tu "zadarmo" půl hodiny.

image

kliknutím zvětšíte

Druhý start už jdu na hranu a hážu letadlo nad svah bez pomoci motoru. Mám kameru směrem dopředu a tak bych měl létat blíže terénu. Tady ale nastává problém, že stojím na kraji skály mezi stromy, které mi v horizontu zakrývají výhled podél svahu. Pokud nalétávám hranu zprava zleva, mizí mi letadlo ve větvích. Ty jsou ještě bez listí, ale moc toho nevidím. Každý takový průlet mi rozbuší srdce. Zkouším také jít s výškou dolů pod místo startu. Mínus pět, mínus deset, mínus dvacet hlásí telemetrie. Nosí to i dole. Když mám nalétáno 45 minut, zase si sletím dozadu nad louku a "řízeným pádem" dostávám Betu na zem.

Balím a jedu domů. Adrenalin nechávám rozpouštět jízdou krokem za autem městské policie, které se mezi vesnicemi šine přede mnou. I když mě v polích zastavením na odbočce nechávají předjet, moc jim neujíždím. Přehrávám si ten zážitek a plánuji, jak a kdy sem znova vyrazím.

Více o miste zde: Čerťák

(zveřejněno na stránce Létání s Betou 1400)