¦ Menu sekce ¦ Kontakt ¦ Hledat image
image

Létání s Tilií

Tilia 25 plus od Rudy Vybírala

On the roadstálý odkaz / permalink

10.04.2017

Neděle, tři hodiny odpoledne, sluníčko svítí jak o život, je čas udělat přestávku v zahradních pracech! Vykrádám se s Tilií v ruce z domu a jdu na louku.

image

Hodil jsem letadlo do vzduchu, vypnul motor v nějakých třiceti metrech a zkouším vzduch. Cítím termiku, ale pofukuje jihozápad a já jsem tady pod kopcem na závětrné straně. Za chvilku si musím pomoci motorem. Jsem u silnice a kouklám do kopce. Nemusel bych jít ani tak daleko a nebyl bych tak v závětří kopce. S letadlem ve vzduchu vyrážím po kraji silnice do strmého stoupání. Okolo sebe mám pole zelenající se obilím. Kope to nad nimi, ale jsem v závětří kopce, splachuje to. Ještě si zavrčím a nechávám Tilii vystoupat až nad les nahoře na horizontu. Tam už se chytám v pořádném stoupáku a vytáčím odhadem sto padesát metrů nad vrcholky stromů.

Šlapu po kraji silnice, pěkně předpisově vlevo. Zpočátku to jde snadno, ale ve chvíli, kdy už je model vysoko na obloze, nedokážu už s halvou zvrácenou nahoru sledovat směr silnice. Když jede auto, musím zastavit a s hmatáním chodidlem se uklidit k příkopu. image Druhý problém mám s očima. Nevzal jsem si sluneční brýle a civění proti slunci není žádný med.

image

ilustrační foto

Vyšlápl jsem až nahoru na horizont, celou dobu se držím nad lesem, kde to pořád nosí. Když jsem nahoře, mám rozhled široko daleko a dohlédnu až na hranu, kde terén padá zase dolů a která je teď proti větru. Letím tam a ještě nakupuji několik desítek metrů. Je to ale přímo ve slunci a mě už z toho pálí hrozně oči. Vytahuji plné vztlaky a klesám dolů. Cyklisté, co zrovna jedou okolo zastavují, čekají co bude. Dávám si záležet, aby sedl pěkně do ruky. Chvilku nechávám oči odpočinout.

Vítr začal pofukovat z jiného směru. Startuji a když nastoupám nad les, kde to byla tutovka, nechytám se tam. Když jsem model dotáhl až k silnici, mám už jen nějakých deset metrů. Ale koplo to a tak začínám opatrný kroužek. Vítr posouvá model směrem ode mne, výška nepřibývá ale ani neubývá. Až sto metrů ode mne začíná stoupák sílit a letadlo se začíná zvedat nad pole. Za chvilku mám padesát metrů a zkouším se vrátit proti větru. Výška zase ubývá. Po silnici proti větru jede auto a za chvilku nalétávám další bublinu. Zastavil jsem se a soustředěně jsem začal vytáčet solidní stoupák. To auto určitě tu bublinu utrhlo. Za chvilku mám přes sto metrů a zase musím proti větru.

Změna směru větru znamená změnu postupu stoupáků a pro mě úlevu pro oči, slunce už nemám v zorném poli. Taky už asi nemá cenu šlapat po silnici někam dál. Přecházím na druhou stranu silnice. Jsem taky od slunce už dost vypečený, jak to jen půjde, vyrazím zpět.

Po několika minutách klouzání jsem už zase nad polem, zkouším ustředit bubliny, které se dělají po větru za silnicí. Už jsem jen pět metrů nad zemí a ve vzduchu se držím jen díky tomu, že silnice po větru klesá. Rozptyluji svým kroužením vedle silnice těsně nad zemí řidiče, co tudy projíždějí, zvědavci skoro zastaví. Daleko ode mne se model konečně zvedá a jak je výš nad zemí, zvedá se od země stále rychleji. Tentokrát šroubuji přes tři sta metrů. Vydávám se tak na zpáteční cestu. Nosí teď celá obloha. Mohl bych jít rychle za modelem, ale protože jsem zase ve velké výšce, nevidím dobře silnici pod nohama. Letadlo ale bez mého úsilí stoupá i v přímém letu a tak nemusím spěchat.

Scházím z kopce, letadlo je stále vysoko nade mnou. Sedám zase v místě, kde jsem odstartoval. Ušel jsem kilometr a půl, ve vzduchu jsem byl přes hodinu. Prolétal jsem prostor, kam se normálně nedostanu, vodorovně jsem byl od od silnice přes 400 metrů, maximální výšku naměřil výškoměr 350 metrů. Zajímavý zážitek! image

(zveřejněno na stránce Létání s Tilií)

print tisk