¦ Menu sekce ¦ Kontakt ¦ Hledat image
image

Létání se Siestou

Siesta

Večer na louce za vesnicístálý odkaz / permalink

15.06.2008

Nakonec jsem pod střechu auta na dovolenou sbalil Siestu. Po půldením šlapání na kole jsem popadl model a vysílač a vyrazil na posekanou louku kousek před Stříbřecem.

image
Vyhlédl jsem si ji, už když jsme přijížděli. Louka je na drobné vyvýšenine, dostatek prostoru na blbnutí, v sousedatví tmavší pole, remízek s velkými stromy nebo kousek dál les. Všechno místa, kde by se mohla navečer "trhat" termika.

image

Nejdřív jsem ale musel načít lahvičku s prstolepem. Když jsem vynášel věci z auto do chaloupy, narovnal jsem opěradlo zadní sedačky. Zapomněl jsem na Siestu pod stropem a taky že jsem tentokrát nesundal ze sedadla opěrky. Ozvalo se křupnutí a Sisesta byla bez směrovky. Chvlika s prstolepem to spravila.

Teď si štráduji přes vesnici se složeným modelem v ruce, místní děti i děti turistů za mnou pokřikují "hele letadlo". Cesta pěšky je o dost delší než autem nebo na kole. To, co se mi zdálo "těsně před vesnicí", je docela daleko. Poslední překážkou je elektrický ohradník utopený ve vysokých kopřivách. Přelézt horem nejde a tak se musím opatrně prosmeknout mezi dráty. Výsledkem je, že revma mě asi letos mine.

Místo, které jsem si vybral se svažuje mírně k západu odkud vane mírný 2 až 4 m/s silný vítr. Nastoupat na motor do 80 - 100 metrů, v kluzu prozkoumat okolí. Občas to ťukne, ale udržet se v tom nedá. Jsou z toho dvou a půl až tříminutové lety. Až po nějakých 20 minutách nacházím solidní stoupáček, ve kterém jsem schopen se ustředit. Po půlminutě v něm vytočím jen nějakých 25 metrů, ale je to výborný test na kroužení v úzkých kruzích. Každá chybka znamená vypadnutí ze stoupáčku a ztrátu několika metrů. Stoupák postupuje s větrem a tak když jsem už daleko za sebou, musím ho opustit. Cestou zpátky proti větru má větroň o poznání menší opadání jak prolétám stoupáčky.

Sedám, lokám vodu, protože i takhle navečer se sluncem sklánějícím se k obzoru na strništi pořádně vysychá v hrdle. A taky musím vyřešit příliš velkou hlasitost varia. I když mám přijímač ztlumený na minimum, vario mi do ucha hrozně řve. Doma stáhnu hlasitost vysílače, ale tady na louce to musím vyřešit jinak. Nakonec si sluchátko jent tak věším kolem boltce.

image

Další let zkouším vystoupat do větší výšky a hlavně odletět dál dopředu proti větru někam nad les před sebou. Motor vypínám ve 120 metrech daleko před sebou. Na model není moc dobře vidět. Sluníčko je přímo proti mě, vysoho na obloze se začínají rozlévat řasy mraků a rozptýlené světlo zírádní na malinký model v dálce dost ztěžuje. Nad a těsně za lesem to opravdu trochu nosí. Skoro minutu se držím stále ve stejné výšce a potom se model náhle naklopí na stranu, jak se ho stoupák snaží vystrčit pryč. Točím proti, vario začíná pípat a já tentokrát ve větších kruzích vytáčím nějakých 25 metrů výšky.

Žádné suprstoupáky to nejsou, průměrné stoupání dělá kolem půl metru, ale takhle v podvečer to je moc příjemné. Vítr téměř utichl a tak kluzy mezi stoupáky jsou jak v oleji. Ze sto metrů jde nalétat sedm osm minut.

Poslední termický let je nejhezčí. V naprostém bazvětří poletuji asi minutu v padesáti metrech nad loukou. Vario mlčí, protože moddel neklesá ani nestoupá. Točím velké ploché zatáčky, abych zbytečně neztratil výšku. Najdenou model povyskočí o tři čtyři metry, chvilku pokračuje ve spořádaném letu, ale potom drba zleva, drba zprava - musím použít plné výchylky křidélek, aby mě to neobrátilo na záda. Na zemi pod modelem nějakých sto sopadesát metrů ode mne vidím jak čertík zvedá ze země suchou trávu a za chvilku se zvuk šelestění vzduchu donese až ke mě. Model se zmítá ze strany na stranu, mám plné ruce práce držet se v místě bubliny, ale stoupám. Nejdříve nějakého půl metru, později metr. Z 50 metrů je najednou 100 metrů. Ve výšce je stoupák klidnější a tak se mi daří pěkně ho ustředit. Držím přitaženo, občas kontra křidélka občas přitočím směrovkou. Sedm a půl minuty trpělivě točím. Model je menší a menší. Jak mžourám do tenkých svítících mraků, vidím ve stoupáku plno ptáků, kteří se zvedají v termice spolu se mnou. Model už je hodně vysoko, občas se mi ztrácí, občas vidím záblesk zapadajícího slunce na potahu křídel. Bojím se kouknout jinam abych ho neztratil, krk mě bolí, protože stoupák se drží přímo nad loukou kde stojím. Vario stále pípá, i když už v zatáčce netahám nebo letím rovně daleko od místa, kde jsem kroužil. Vyklápím vztlaky do konfigurace pro přistání a tlačím model dolů. O model se nebojím, vím že to vydrží. Mám už to vyzkoušené z různého blbnutí. Když jsem utratil přibližně polovinu výšky, zatahuji vztlaky a nechávám model letět. Vario se zase rozpípalo a model zase nabírá výšku. Až když ho nechám odletět více jak půl kilometru stranou někam nad Stříbřec, začíná vario houkat a signalizovat klesání. Poslední desítky metrů využívám k blbnutí. Přemet, let na zádech, pokusy o zvrat, souvrat. Model ve výšce pěkně hvízdá!

Když jsem nad zemí, mám ještě v baterkách energii minimálně na šest sedm minut motorového letu. Blbnu tedy nad zemí, trápím konstrukci modelu prudkými obraty. Jediné, co mě brzdí jsou stromy podél silnice. Nerad bych na závěr dne pověsil model někam do větví stromu. Létám si ve dvou metrech kolem hlavy na plný plyn, točím se za modelem až se svět točí se mnou. V tom divokém letu vypínám motor a s nashromážěnou energií mohu kolem sebe vykroužit ještě dvě třistašedesátky. Hvízdání modelu postupně utichá a já pro změnu zkouším létat osmičky v metru nad zemí a na co nejmenší plyn.

Blbnutí ukončuje vypnutí regulátoru po devíti minutách motorového letu. Ještě že tak. Ještě bych to tady rozbil. Jdu domů. Je půl sedmé a mám už hlad jako vlk.

image

(zveřejněno na stránce Létání se Siestou)

print tisk