Výprava Leteckého klubu Teplice na letiště Leteckomodelářského klubu Albatros 
Dnes malá výprava Leteckého klubu Teplice - Václav a já vyrazila na návštěvu letiště LMK Albatros. Pozvání Miry Nedorosta nešlo odmítnout. Ani já, ani Václav jsme ještě letos s našimi Foxy neletěli.
Já byl hlavně zvědavý na Luďkova nového Foxe (viz Luďek hlásí: "Zalétnuto!")
Na letiště jsme dorazili v poledne. Místní partička na střídačku poletovala hlavně s vrtulníky. Počasí příjemné, na modré obloze mráčky, slabý vítr šikmo přes dráhu, ale občasné poryvy v černota v dálce na obloze hrozí, že přijde buřina a možná zmokneme. Ale na to máme plachty!
První pohled na letiště u mě budí trochu respekt.
Na jedné straně řepka po pás,
na druhé straně plot z ocelových sloupků a mezi nimi natažené dráty.
Přes řepku budeme sedat a nerad bych špatnýn rozpočtem proti proměnlivému větru zkoušel,
jak daleko do řepky Foxe položím,
a na druhé straně jestli až budu dlouhý,
dokážu dráty na druhém konci přeskočit nebo podjet mezi sloupky. 
Jako prvního Míra vytáhne Luďka.
Už při rozjezdu je znát hmota velkého větroně. Kluci dosahují jen malou výšku a musí od sebe. Luďek Foxe rozjíždí a já sleduji s příjemným mrazením jak se výška proměňuje v rychlost. Ono to vypadá vzhledem k velikosti větroně nenápadně, ale těch rozjetých 20 kg hmoty dokáže větroň "tlačit" vzduchem lopasy a výkruty více než zdatně.
Za chvilku ale Luďek musí sednout. Sedá z roku napříč letištěm a když vidím, že v polovině plochy už větroň stojí, tak si říkám, že tu je místa až až.
V dalších vlecích už se vyškrábali výše, ale je to docela boj. I my s Václavem se stavíme do fronty. Nezvyklé je pro mě odhazování lana před přistáním vlečné, které je dáno místními podmínkami. Míra musí s vlečnou při přistání přes řepku stejně jako my, ale jeho by lano vlající za modelem stáhlo na zem.
Termika je všude okolo, ale Fox na nějaké kroužení přece není. Chvilku to zkouším, i výšku viditelně nabírám, ale potom hned hrrr dolů a do kotrmelců. Moc mi to ale nejde. Letadlo není vytrimované a že to jsou mé prvé lety v tomhle roce je taky znát.
Zaskočila mě špatná viditelnost modelu ve výšce. Míra má ve vlečné zase silnější motor a tak výška rychle přibývá. Vw výšce vidím spíše žlutou vlečnou než svůj bílý stroj a v jednom vleku, když se odpojím od vlečné, mi větroň zmizel. Ještě chvilku jsem sledoval dráhu vlečné, ale po větroni na obloze ani památky. Zakýval jsem křídly. Taky nic. Vteřinky běží a já vím, že jestli je Fox rozjetý, tak může být za chvilku úplně někde jinde, než kam tak upřeně civím. Snažím se zabrat pohledem větší úsek oblohy, ale stále nevidím vůbec nic. Naplno přitahuji a křidélka i směrovku dávám do popačného rohu. Větroň se konečně zablýskne. Vypadávám z toho "lomcováku" v poloze střemhlav. Nechávám Foxe proletět dolů o nějakých sto stopadesát metrů níž, kde ho už bez problémů vidím. Nepříjemná chvilka!
Další věcí, za kterou jsem na tento výlet vyrazil, byla zvědavost, jak v reálu vypadají dýmovnice, které Luďek pořídil.
Proti tmavé obloze to vypadá dobče.
Jakmile je ale na obloze a slabý mráček, kouř se v tom ztrácí:
Ale jinak je to moc pěkný a efektní prvek!
Mimo jiného nám Luďek předvádí také dofukování kola :
Po vzletu Mírovi motor práskne jednou dvakrát do výfuku, ale potom vlek spořádaně stoupá. Další let to samé. Když se za ním vezu já, práskne zase, ale potom už stoupáme v levé zatáčce. Když jsme na ŕovni letiště, prd prd a motor vlečné utichá. Slyším Mírovo naléhavé "Vypni se", ale to už cvakám přepínačem na kniplu. Vlečná už letí v klesání, ale mě ještě přebytek rychlosti drží v horizontu. Upřeně sleduji praporek na špičce větroně, který stále neopouští své místo. Míra ještě stále letí přímo, ale už dost klesá a já raději letím dolů za ním. Cvakám opakovaně vypínačem, až proporek po nekonečné době odpadá od předku Foxe. Letím nad řepku a vyčkávám, dokud Míra nesedne. Dobře tak mohu sledovat, jak Mírá točí do osy dráhy, odhazuje lano a táhne Pipera k prahu dráhy. Protivítr jeho let zastavuje pár metrů od okraje pole. Přetažený Piper padá po křídle do řepky. Sedám z boku do poloviny letiště.
Piper to přežil bez úhony i lano jsme ve vedlejším poli našli. Ale pro dnešek jsem dolétali.
Odešlo zapalování. 
Luďkův Fox je opravdu impozantní. A taky je pěkně postavený! Jen je to už dřina. Dovézt to na letiště, vytáhnout za vlečnou, po ploše přemísťovat ...
Nakonec nespadla ani kapka. Škoda, že jsme nemohli létat déle. Těšil jsem se na další lety a hlavně na focení ve večerním slunci. A chudák Václav si skočil s Foxíkem jen jednou.
Cestou domů Václav konstatoval, že jsme byli na letišti jediní s 35 Mhz.
(zveřejněno na stránce Létání)