Nula stupňů Celsia

Kdyby to bylo jenom na mě, nikam bych nešel!

Ale kluci ze Sdružení letců Českého středohoří velí: "Ráno půjdeme létat na vodu!" Mluvíme o tom jako o létání za svítání, o nějakém svítání se ale nedá mluvit. Předpověď je nemilosrdná, mimo zimy dává stoprocentní pravděpodobnost přízemních mlh. Navrhuji jet na jezero Barbora u Oldřichova.

Ráno v osm se tak scházíme čtyři hydroplánisti na Barboře. Teploměr ukazuje nulu, vidět je tak na sto metrů. Nálada optimistická.

Je bezvětří, hladina jako zrcadlo. Po vzletu letadla blednou v chuchvalcích mlhy, je třeba včas zatočit. V mlze mizí i rozhraní vzduchu a vody. Létáme spořádaně levé okruhy, ruce na kniplech nám trochu mrznou, občas zalétneme trochu dál a letadla se nám skoro v mlze ztrácí. Na nějaké velké blbnutí to není. Já při létání myslím trochu i na to, že není možné pro letadlo lézt do vody. Dno tu padá rychle do velké hloubky a plavat v té studené vodě nedokážu.

Mlha postupně prořídla, dohlednost stoupla na dvě stě metrů, otevřel se nám větší prostor pro létání. Vychutnávám si vzlety a přistání, kochám se pohledem na ostatní, občas letíme ve skupině. Dochází nám ale v té zimě dříve baterky (viz Akumulátory za nízké teploty). A mě je zima od nohou! Domů jedu s topením v autě puštěným naplno a nastaveným na nohy. Příště si vezmu pořádné boty! A je mi jasné, že se SLČS ani letos žádné ukončování sezóny nebude!

(zveřejněno na stránce Létání s Timberem)