Na svahu i v termice

Dnes je o poznání slabší vítr. Mířím se Siestou zase na letiště a na Boule.

Včera jsem tu byl sám, dne jsou na letišti kluci. Fouká 5 - 7 m/s. Jdu nahoru na svah. Tady mám diváka, který hned zatleská každému mému kousku, který s modelem provedu. Létám tedy pro radost jemu i sobě. Po nějakých patnácti minutách si na klapkách sedám k "noze". Snaha o efektní přistání končí "ekektně". Křídlem si trefuji nohu a výsledkem je vylomený kolíček v náběžce poloviny křídla, který kotví křídlo k trupu.

Žebrám od Martina kapku prstolepu a za chvliku mohu létat dál. Už nejdu na svah a nechávám se motorem vytáhnout mezi boule. Mírně po větru za Boulemi se ustřeďuji ve stoupáku a snášen větrem vytáčím metr za metrem. Když jsem asi 150 metrů vysoko a asi 500 metrů po větru, stoupák si mě sám stahuje proti větru zase nad plochu letiště. Stoupání mohutní. Nemusím už točit na uchu. V poměrně mírných kruzích za neustálého pípání varia se model zvedá k šedé základně mraku nad námi. Po několika minutách je model na hranici "normální" viditelnosti.

Volám v tuto chvíli na kluky, ukazuji jim na svůj model ve výšce a nechávám je hádat, jak je vysoko. Padají dost nadsazené odhady 800 m, 1000 m. Já hádám 350. Výškoměr zaznamenal necelých 420 m. Mám docela dost práci výšku utratit.

Další lety už se nechytám. Vítr se zase rozfoukal, stočil se k severu a ani na svahu to už nenosí. Blbnu tedy na ploše letiště. Martinův vnuk Honzík má s sebou malého balzového Mustanga a tak ho zkoušíme kouskem pásky přilepit na hřbet Siesty, že ho ve výšce setřesu. Ale ať dělám co dělám, model si ns centroplánu sedí ani se nehne. Ani pád po ocase na tom nic nemění. Výsledkem je, že ztrácím ve výšce kabinu. Nakonec se model po zkracování lepící pásky oddělil, ale zrovna v malé výšce. Blbnul bych dá, ale musím už domů.

(zveřejněno na stránce Létání se Siestou)