Možná je to naposled

Ráno se objevuje nad domem slunce, ale okolo je mlha a teploměr ukazuje pět. Nechávám tedy létání až na odpoledne, kdy snad bude tepleji.

(všechny obrázky kliknutím zvětšíte)

Na letišti jsem v jednu. Kluci poletují s větroni a malými elektrami. Je totální bezvětří, slunce svítí hodně zešikma skrz silný zákal. Pravá poszimní atmosféra. Je tepleji než dopoledne, ale nic moc - 9 stupňů. Než začnu dávat letadlo do letuschopného stavu, bavím se pohledem, jak po obloze prdlá Pepíkův historik (letadlo konstruované původně jako volňásek - smímek nahoře).

Po posledním létání jsem letadlo nestačil umýt a později jsem na to zapomněl. Tak jsem už před létáním špinavý až hamba. A dnes jsem si zase pro změnu nezabalil vodu na mytí! Ono vůbec balení doma bylo dobrodružné. Nejdřív jsem nemohl najít trubku do křídel, potom zase baterky do letadla.

Teď ale roluji na start a vše špatné je zapomenuto. Moc se na let těším. Rozjezd na půl plynu, přizvednutí do malé výšky a let těsně nad zemí, kam až mi to oči dovolí. Otáčím zpátky a jak je to totální bezvětří, tak mě to nutí zkusit si pěkné "vydýchané" mezipřistání. Rychle si ještě "přenastavuji" odhad vzdáleností na poněkud nezvyklé podmínky (pod horizontem je šero a zákal odhad vzdáleností zplošťuje), musím si trochu přivrčet, abych sedl až na práh, nechávám model vytratit rychlost pár centimetrů nad zemí a už vím, že se mi to povede pěkně na tři body. Ale jen se model dotkne země, vidím, jak proti mě běží jedno kolečko. Než stačím zareagovat a zhasnout motor, jak čekám, že bude následovat kotrmelec, model už stojí a stojí pěkně na nohou. Ulomený šroub. Hned vím, že nemám v kufru náhradní, protože mám v kufru větroňářské věci (původně jsem se chystal na aerovleky). Hledám po autě jiný vhodný šroub, protože představa, že jdu do dílny na letišti a žebrám zase něco z Jindrových zásob ... to by bylo zase keců! Našel jsem jiný, jen poněkud krátký. Nebude kontramatka, nebudou podložky.

Létám dál a užívám si. Nebo spíš vyžívám se - to je přesnější slovo! Vyžívám se v létání v co nejmenší výšce, ve vybírání obratů co nejníže. Lety ve dvou třech metrech nad zemí přes tři sta metrů daleko jsou dnes pro mě na hranici čitelnosti modelu, ale je klidný vzduch a tak to takový risk zase není. Horší je, když na malém plynu točím velké kruhy před sebou v malé výšce a za velkou drahou na okraji letiště se stím běžící v trávě pod letadlem najednou zvedne a po křoví vyběhne nahoru skoro až k podvozku. A ještě na dvou místech mám namále, když si křídlem ve třicetistupňovém náklonu málem hrábnu o zem.

Mám i jeden nouzák. Mám volnoběh hodně dole a ve vývrtce motor utichá. Místo abych už v klesání nalétl osu dráhy, tak furiantsky padám střemhlav bez motoru rovnou do prostředka dráhy. Vybírám a najednou, když potřebuji doklouzat před práh dráhy, rychlost rychle padá. Vidím už, že nedoletím, a tak ještě zkouším otočit do směru dráhy, abych alespoň dosednutí měl na posekaném. Nakonec jsem se na dráhu vešel, ale dobrý pocit jsem z toho neměl.

Ale jinak mé nadšení nezná mezí a tak jen s přestávkou na natočení další nádrže dávám jeden let za druhým. V jedné přestávce koukáme, jak se od okraje letiště vydává skupinka lidí přes letiště a volným krokem jdou přesně prostředkem dráhy. Nelením a vydávám se těch 150 metrů za nimi. Tři dámy a malá holka. Vysvětluji jim, že jsou na letišti a že jsou pro letce, co právě někde létají a budou se vracet, nepříjemnou překážkou. Pochopily to a přesunuly se na okraj letiště. Jen o chvíli později vidím na druhém konci nějaký mladý pár se psem, jak do dráhy hází klacek, aby ho pes aportoval. Pes nakonec s klackem v hubě mizí za horizontem, jinak bych za nimi zase musel jít.

Jsem nadšený z přistání. Daří se mi každé a pohledu na model, jak kolečka jen tak lízají nizoučkou trávu než nohy podvozku převezmou váhu modelu, se nemohu nabažit.

Během jednoho letu si všimnu, že Pepík odstartoval se svým historikem a s prdlajícím motorem poletuje stranou dráhy. Stahuji plyn a zkouším letět stejně rychle jako on. Prdlá nám to stejně, ale já se potácím na hranici pádovky. Zatím co Pepík se může dloubat v nose, ja honím kniply, aby mi to letělo rovně. Když ale Pepík točí zatáčky a já si vyberu vnější oblouk, tak letíme vedle sebe. Vybaví se mi fotky, jak letí Blériot a vedle natažená F-16. Tak nějak se já motám okolo Pepíkova eroplánu. Ten mě ale zkouší. Odlétá daleko nad plochu a já musím ještě dál. To už je s odhadem rozestupu obou modelů hodně špatné a já se docela bojím. Letáme takto synchronní let přes dvacet minut, slunce nízko nad obzorem nám k tomu "umělecky" svítí a je to docela zážitek. Jen si říkám, kolik mám asi v nádrži benzínu, protože až mi to zdechne, tak z té minimálky kousek nad zemí na dráhu určitě nedoletím! Vysvobozuje mě Pepík, když po asi půlhodině sedá. Sedám taky a koukám, že bimbátko už pomalu vylézá nad hladinu!

Létám prakticky až do tmy a zůstávám na letišti úplně poslední. Když balím, nevidím už do trupu. Všechno vlhne a do mě se dává zima. Jedu se ohřát do dílny n aletišti.

(zveřejněno na stránce Letání)