Dnes to bylo krátké

Celý den se těším, jak odpoledne vypadnu z práce, rychle sfrnknu přes město pro model a udělám si na letišti pohodový večer.

Vše je dobito, připraveno. Cestou se jen ještě stavím u pumpy pro další dva litříky benzínu. Počasí je příjemné. Svítí sluníčko a vzduch je po silné přeháňce osvěžující.

Až když jsem vyjel nahoru nad Teplice na naše letiště, otevřel se mi pohled k západu směrem na Chomutov. Od Chomutova k horám se táhne zlověstně černá masa. Zajíždím před hangár, kde vidím kluky od ultralajtů a tahám z nich rozumy, jak se to vyvine. Kluci tvrdí: "To zase pude po horách", ale ženské radí, ať to ani nevybaluji. Chvíli pozoruji oblohu a opravdu se zdá, že mraky táhnou k horám. Jedu tedy na modelářskou stojánku a dávám Extru dohromady. Za chvilku mám hotovo, natankováno. Když se jdu dívat za bouli k západu jak se počasí vyvíjí, přijíždí ještě Palko s nějakým novým modelářem a oba taky tvrdí, že to půjde po horách. Nahazuji tedy, jedu na dráhu a startuji proti černé obloze na západě. Déšť vidím někde patnáct dvacet kilometrů daleko.

Nelétám ani pět minut, když se náhle mraky nad horammi začínají rychle roztahovat směrem k nám. Potom zahřmělo v mracích kousek od nás.

Okamžitě nasazuji na přistání a myslím na pomníček 200 metrů ode mě na okraji letiště. Sedám hned z prvního náletu. Přistání mi vychází, přesně podrovnávám bez odskakování. Nechávám Extru vyběhnout až ke konci dráhy, čekám až se model skoro zastaví. Když chci zatočit, čumák modelu náhle klesá a motor utichá. Myslím si: "Kurnik, další vrtule v hajzlu. Kvůli těm blbejm kytkám, co se za ně chytaj nohy podvozku". Když dojdu k modelu, s údivem zjišťuji, že je vrtule celá, ale že mi chybí noha! Ta je ulomená pod křídlem zamotaná do stonku těch protivných bílých kytiček.

Za chvilku už je nad letištěm černo.

Rychle model rozdělávám a když vše nastrkám dovnitř do auta, přichází první kapky. Chci se ještě vyčůrat, ale to už mi není dopřáno. Obloha zčernala a začala průtrž.

Cestou domů mám v některých místech potíže vůbec projet jezery vody a na pěti kilometrech přes město jsem napočítal čtyři utopená auta.

Cestou mi dochází, jak se ten podvozek vlastně zlomil v tu nejlepší chvíli. Kdyby to bylo o pár sekund dříve hned po dosednutí, určítě bych poničil křídlo. Je vidět, že při předchozí havárii dostaly nohy pěkně zabrat a vrstvy tkaniny byly ze dvou třetin zpřetrhané. Moje lepení pryskyřicí to nemohlo zachránit.

Teď tedy abych vyráběl nový podvozek. Nejdříve ale musím zjistit, zda a za kolik je podvozek k mání jako náhradní díl.

(zveřejněno na stránce Letání)