Do vzduchu!

Sluníčko, první jarní den, absťák, touha vznést se do vzduchu roste každým pohledem z okna ven!

Ve dvě jsme už na letišti, teple se oblékáme a startujeme. Už ve třech čtyřech stovkách země pod námi mizí v silném oparu. Směrem na jih proti slunci není vidět prakticky vůbec. Je bezvětří, hladina Labe je jako zrcadlo, kouř z komínů elektrárny Mělník stoupá inverzí kolmo vzhůru.

Šineme se devadesátkou nad krajinou, pokud nekoukáme rovnou pod sebe, tak to vypadá, že visíme nehybně ve vzduchu. My ale koukáme pod sebe pilně! A nejen koukáme, Honza ještě každé místo obkrouží! Na obrazovce GPS vypadá záznam letu jak šňůra telefonního sluchátka - samá klička!

Potkáváme vydatné stoupáky. Nad Bezdězem na stažený plyn skoro neklesáme, osluněné jižní úbočí pod hradem pracuje a nepouští nás dolů k hradu.

Nezvyklý je pohled na Máchovo jezero. Čistou vodou prosvítá písek pláží, léta pamatuji jeho vody zarostlé řasou.

Na polích vidíme plno zvěře, někde jsou to celá srocení, třicet čtyřicet kusů na jednom místě. Při přistání na letiši Ramš u České Lípy musíme rozehnat dvacetičlenné stádo přímo uprostřed dráhy.

Potkali jsme taky dravce, káňata a asi luňáky, v jednu chvíli s námi letělo jedno káně ve stejném směru a tak jsem měli čas ho pozorovat.

Ač jaro, žádné vedro se nekonalo. S každým metrem výšky teplota klesala a byl jsem rád, že jsem se dobře oblékl. Dvouhodinový let uběhl jako voda, mám zas nasbírané do paměti pohledy na malebnou krajinu naší republiky na měsíc dopředu.

(zveřejněno na stránce Moje zážitky z létání)