Moje zážitky z létání

Jeden vlek nad inverzi 

Když jsem už třetím dnem poletoval na letišti na Rané na Podzimní Rané 2007, přihasil si to autem na naši stojánku Martin. Zrovna jsem byl s modelem ve vzduchu. Martin do mě začal hučet, že je možnost povozit se na Blaníku a že jestli chci letět, tak že musím hned. Že už mi to domluvil. Úplně mě zblbnul. Roztroubil jsem Luňáka směrem k zemi, loupl tam nějaký přemet a výkrut a už jsem byl na zemi. Vysílač jsem hodil ke klukům, hup do auta a hurá na start.

Už cestou po letišti trochu lituji, že jsem se nechal takhle zbláznit. Zatím, co se Martin řítí po okraji dráhy na druhý konec letiště, kalkuluji, kolik mě tahle sranda bude stát. Termika žádná, naděje udržet se po vyvlekání ve vzduchu mizivá. Vyhozené peníze.

Neříkám ale nic. Mašinerie už běží. Za chvilku už se soukám do padáku a lezu dopředu do Blaníka. Zaklapává kabina, pomocník zapíná vlečné lano a už jedeme. Za chviličku už se řítíme půl metru nad zemí a čekáme, kdy se vlečná zvedne ze země. Akcelerace letounu a opojný pocit z letu mě nutí zapomenout na předchozí myšlenky.

Zvedáme se a začínáme stoupat nad letiště. Koukám ještě přes rameno na modelářskou stojánku, ale už i z této malé výšky je dění na zemi nějaké titěrné.

Posledním bezprostředním kontaktem se zemí je pohled na hřbet Rané.

Za nějakou minutu už je Raná hluboko pod námi. Vlek je nezvykle klidný. Žádný stoupák, žádný padák dolů, žádná turbulence. Vlečná s větroněm jakoby nehybně visí ve vzduchu spojeny místo lana dlouhou tyčkou. Kdyby nebyl slyšet vzduch svištící kolem nás, byla by iluze nehybnosti dokonalá.

Když jsme za několik dalších minut dosáhli asi devítiset metrů, vlétáme náhle do prudkého slunečního světla a krajina pod námi najednou mizí pod šedým závojem. Prolétli jsme inverzní rozhraní.

To už mě zcela opustily myšlenky, které se mi honily hlavou před startem. Kochám se hrou světla na překrytu kabiny i na vlečné před námi, kochám se pro mě dosud nepoznaným pohledem na prostor kolem sebe.

Ze zasnění mě probouzí trhnutí závěsu vlečného lana. Vlečná se překlápí na křídlo a mizí někam dolů do mlhy pod námi.

Můžu si vzít řízení. Je jasné, že dnes nás termika ve vzduchu nepodrží a tak chvilku létám rovně, zatáčím, zase rovně. Potom zkouším Blaníka rozjet a v utažené zatáčce si užít nějaké přetížení. Nebo naopak zpomaluji a sleduji, jak se větroň chová kousek nad minimálkou. Tak utrácíme postupně výšku. Už jsme zase pod inverzí. Točím směrem k Rané a zkouším, jesli mírný větřík od jihovýchodu něco dá. A k mému údivu kousek za hřebenem cítím drobné drncání a svah opravdu něco málo dává. Opatrně kroužím na sedmdesátce mírně za kopcem a dokážu se držet ve stejné výšce. Zase si uvědomuji, jak je Blaník hodné éro. V klidném vzduchu točí ty kroužky skoro sám a když chci přejít do kroužení na druhou stranu, připadá mi, že si o správný zasah do řízení nohou i kniplem řekne skoro sám.

Rosťa, který celou dobu za mnou sedí a ani o něm nevím, se ozývá, že už mi pomalu končí dohodnutá doba letu. Čím víc minutek, tím víc korunek. Bere si řízení a překlápí Blaníka ostře na pravé křídlo.

A už se ženeme z výšky v ostré spirále. Pravé křídlo zapíchnuté do vrcholu Rané si to sypeme z výšky. Jak roste rychlost, tak mě přetížení tlačí víc a víc do sedačky. Dvoukilový foťák musím silou vytlačit nahoru abych mohl fotit přes okraj kabiny.

Za chvilku jsme těsně nad vrcholem. Svištění Blaníka nutí otočit lidi na kopci hlavy nahoru. Já si připadám v té spirále jako orel snášející se na kořist.

To už ale Rosťa Blaníka rovná do letu podél kopce a stopadesátkou se řítíme dolů k sedlu, protahujeme se kolem malé boule a svištíme nad letiště.

Zařazení do okruhu, třetí zatáčka, čtvrtá, brzdy ven a jsme na zemi.

Nakonec to bylo pěkné. Povozil jsem se v Blaníku pěkně v oleji, nad svahem, užil si nevšedních pohledů z letu v inverzním rozhraní. Stálo to za to.