Dovolená u letiště 
Letošní dovolenou jsme si naplánovali prožít na kolech v Jižních Čechách. Když jsme hledali chalupu, ve které budeme bydlet, dohodli jsme nakonec bydlení v Dobřejovicích u Českých Budějovic. Při prvním pohledu na mapu mi hned došlo, že budeme bydlet kousek od letiště Hosín. Ještě před odjezdem na dovolenou jsem letiště kontaktoval a předběžně jsme se domluvili na nějakém svezení.
První týden mé dovolené přál hlavně odpočinku. Přeháňky, bouřky. Mezitím teplo a sluníčko. Na chvilku k vodě, na chvilku na kolo, na hrad nebo zámek. V pátek se odpoledne dělá hezky a z hosínského letiště až do večera startuje jeden aerovlek za druhým. V sobotu je po ránu modrá obloha. V 11 už naskakují první mráčky a nad chalupou nám krouží čím dál tím více větroňů.
To už nevydržím. Do ruksaku si strkám tisícovku, sedám na kolo a šlapu 2 km přes kopec, který mě dělí od letiště Hosín.
Na letišti není před ani uvnitř otevřeného hangáru živáčka. Jen z věže je slyšet korespondeci řídícího létání. Nakonec si všímám hospody a tipuju, že náčelník nebo podobně důležitá osoba bude tam. A nemýlil jsem se. Osazenstvo u stolu se rychle domlouvá, kdo z nich by se mnou mohl letět, ale zrovna dnes to prý nepůjde, protože v sobotu jsou všichni nadržení na létání. Mě to nevadí, protože mohu přijet i ve všední den. Na tom se nakonec domlouváme. Dostávám číslo na mobil, abych se mohl operativně domluvit z chalupy.
Zůstávám však na letišti. Zevluju před hangárem a pozoruju cvrkot na letišti. Po asi půlhodině se mě ptají, zda vládnu nějakým cizím jazykem. Že je tu možnost letět s přítomným Rakušanem na historickém větroni. Hrdě hlásím, že se domluvím anglicky - navštěvuji přece už tři měsíce kurs angličtiny. Po dovolení se přesouvám na druhý konec dráhy na start a pozoruji provoz větroňů. Aerovlek stíhá aerovlek. Někdo jde do termiky, někdo výšku probendí akrobacíí.
Na navijáku léta parta mladých Němců se starým větroněm. Hoblují jeden okruh za druhým.
Jeden z Blaníků je odstaven stranou. Všímá si toho i pilot, se kterým jsem se domlouval v hospodě. Doteď vlekal s Kraťasem. Hned začal zjišťovat, zda jsou k dispozici dva padáky. Byly. Zeptal se mě, zda chci letět a když jsem horlivě přisvědčil, předal vlekání kolegovi. Odkládám ruksak a chvilku řeším dilema, zda vzít foťák s sebou nebo ne. Nakonec se rozhoduji, že podstatnější je pro mě zalétat si (později mě trochu mrzelo, že jsem foťák neměl).
Domluvili jsme se, že budu sedět vepředu. S úsměvem komentoval, že jsem ideální zákazník. Sám se soukám do padáku i se sám umím přikurtovat. Však neletím poprvé :-) Radí mi, abych si pošteloval pedály, kdybych třeba chtěl taky řídit. Na to já, že chci řídit celou dobu :-) Domlouváme se, že ve vleku bude řídit on a nahoře že já. (To je vždycky trochu sázka do loterie s kým letíte. Už se mi stalo, že jsem si za celý let na knipl ani nesáhl. To je třeba si vždy předem řádně domluvit.)
Pomocník zapíná vlečné lano, bouchnutím rukou o trup si žádá otevření a zavření zámku vlečného háčku. Zavíráme kabinu. Vlečná roluje kolem nás dopředu. Pomocník zvedá křídlo ze zemně, pilot zkouší krajní polohy řízení. Musím vždy rozcapit nohy od sebe, abych nepřekážel. Vlečná už stojí před námi, lano je napjaté. Jdeme na to. Startér dává dolů červený praporek a zvedá bílý. Pilot vlečné dává plný plyn. Vlečná i Blaník se rozbíhají po trávě. Pomocník popoběhne kousek s námi. Za chvilku přestává drnčení podvozkového kola. Jsme ve vzduchu. Vlečná ještě jede po zemi, když my se už řítíme těsně nad zemí. Rychlost stoupá a zvedá se i vlečná. Zatahuje podvozek.
Nad hranou na konci letiště dostáváme malý kopanec, ale jinak je vlek mimořádně klidný. Trochu mě to straší, protože slyším v rádiu hlášení jiných pilotů, kteří se musí vrátit na letiště, protože se nechytili v termice. Přeci jenom vlek je z celé té legrace finančně nejnáročnější a nerad bych ho probendil v desetiminutovém letu.
Stáčíme se k západu k Vltavě. Využívám těch pět či sedm minut letu ve vleku k seznámení se s prostorem. Vlastní letiště je díky tomu, že má asfaltovou dráhu, z daleka viditelné. Hlavními orientačními body jsou pro mě rybníky kolem rybníku Bezdrev, chladící věže Temelína a České Budějovice.
Mezitím co se rozhlížím nalétáváme slabý stoupáček. Výšku máme asi 700 m a tak se vypínáme. Lano se zavlní jako had a vlečná mizí hluboko pod námi. Začínáme hned kroužit ve dvoumetrovém stoupání. Pilot mi předává řízení.
Snažím se v kroužení udržet stálou rychlost kolem 80 km/h. Tentokrát se nemusím vůbec "zalétávat". Připívá k tomu naprosto čirý vzduch a dobře čitelný horizont, podle kterého se dá držet nos letadla. Stoupák však po asi 100 m končí. Dostávám tip na asi 2 km vzdálený les. Dávám si záležet na opravdu rovném letu, ale síla klesáku mě nutí rozjet Blaníka na vyšší rychlost, abychom se z oblasti klasání co nejrychlaji dostali. Letíme 120 km/h, ale nad lesem to nikde ani neťukne. Už jsme dávno níž, než jsme se vypínali. Otáčíme zpátky k jihu.
Nad obcí Hosín přestáváme padat hrůzných 5 m/s. Zpomaluji na 80 a za chvilku cítíme stoupáček. Vykopávám plnou pravou směrovku a snažím se ustředit. Vario ukazuje stoupání 2 m/s a my pomalu získáváme zpět ztracenou výšku. Protože se už i přes neustále kroužení dobře orientuju v prostoru, zkouším, zda to někde kousek vedle nebude nosit víc. A skutečně nacházím 3 metrový stoupák. Trošku mi dělá problém kroužit v menších kruzích, které stoupák vyžaduje, ale po třech čtyřech otáčkách si zvykám na větší náklon a bez problémů se držím ve středu stoupáku. Výškoměr už ukazuje přes 1000 m. V asi 1100 m stoupák končí.
Vybírám si asi 5 km vzdálenou chmurku jižním směrem. Rozjíždím Blaníka na 120. Můj strážný anděl v sedadle za mnou mému výpadu směrem od letiště nic neříká. Jen mě během letu informuje o zajímavých místech na zemi. Chmurka se zdá stále daleko. Začínám se bát, že zbytečně ztrácím pracně nabytou výšku. Už letíme ve stínu vytouženého mraku, ale stoupák nikde. Můj společník jako kdyby mi četl myšlenky říká ať se nebojím, že stoupák bude na nasluněné straně mraku. A skutečně. Vlétáme do slunce a já nalétávám 2 metrový stoupák ve kterém vytáčím asi 1400 m.
Dovoluju se, zda můžu nabytou výšku utratit v nějakých evolucích. Dostávám povolení a tak obracím k letišti. Rozhlížím se, zda není v okolí jiný stroj, rozjíždím Blaníka na 120 a vytahuji ho mírně nahoru. Než rychlost spadne pod 70 potlačím a zažívám krátký pocit beztíže. Rozjíždím Blaníka zase na 120, pokládám ho na levé křídlo, tahám a dopřávám si přetížení v utažené zatáčce. Kam se hrabe horská dráha nebo kolotoč.
Ztráta výšky mě nutí starat se o nějaký stoupáček. Tentokrát mířím nad Hlubokou s tím, že se chytnu někde nad poli kolem Dobřejovic. Ale přímo nad zámkem je dvoumetr. Na to, že jsme přímo nad zámkem Hluboká mě uporzorňuje můj společník. Abych na zámek viděl, musím podstatně zvětšit náklon. Kroužím tedy s křídlem zabodnutým do středu zámku a pozoruji nějakého nešťastníka, který se 1000 m pode mnou zrovna žení.
Stoupák nás vynáší do 1500 m, když nás ze země upozorňují, že už létáme hodinu. Domlouváme se tedy na ukončení letu. Už na zemi jsme se dohodli na nějaké akrobacii.
Pilot za mnou přebírá řízení. Zavíráme větrací okénka v překrytu kabiny, já si dotahuji pásy. Začínáme přemetem. Rozjíždíme se na 180 km/h a plynule přecházíme do stoupání. Země mizí hluboko pod námi, přetížení nás tlačí do pásů. Na vrcholu přemetu rychlost klesá a dostáváme se skoro do beztížného stavu. Vzápětí už přes hlavu míříme k zemi, rychlost i přetížení roste. Vybíráme zase ve 180 km/h. Pilot se mě ptá, zda půjdeme na souvrat a tak zase stoupáme svisle nahoru. Rychlost padá, ale než se zastavíme, plná pravá směrovka nás přes pravé křídlo překlápí nosem kolmo k zemi. Vybíráme obloukem zase ve 180. Protože máme stále dost výšky, dáváme si to znova. Tentokrát mě pilot zaskočí když jsme v přemetu hlavou dolů. Místo abychom pokračovali sestupným obloukem tlačí Blaníka v letu na zádech. Já rázem visím bezmocně v pásech hlavou dolů, nohy i ruce plandající v prostoru a sleduji všemožné smetí hromadící se v překrytu nade mnou (vlastně pode mnou). Lituji, že jsem si břišní pásy neutáhl ještě víc.
Přebírám zase řízení a po okruhu kolem letiště letím na přistání. Společník vytahuje vztlakové klapky a když se rovnám do osy dráhy vytahuje i brzdící klapky. Když se snažím podrovnávat, důrazný tlak na knipl mě upozorní, že je brzy a že mám držet pořád 80. Podrovnávám těsně nad zemí. Drnčení kolečka signalizuje, že jedeme po zemi. Zastavujeme přesně na místě, ze kterého jsme startovali.
Vylézám spokojený. Přesně takhle jsem si to představoval. Dokonce jsem mohl i přistát! Mezitím přilétá Rakušák, s nímž jsem měl letět:
