Poprvé na kopci 
9.7.2010
Jsme po jídle, trochu jsme si orazili po cestě, lezeme zpátky do auta a vyrážíme na Wasserkuppe. Nastává trochu nezvyklá situace. Normálně se člověku po dlouhé cestě do auta už nechce, ale my se do auta hrneme a rozkošnicky zaklapáváme dveře. Uvnitř je totiž klimatizace a my máme šanci alespoň na těch deset kilometrů, co to máme nahoru na kopec, uniknout před tou úděsnou teplotou. Jedeme kousek po silnici, po které jsme přijeli, ale nad vesnicí zahýbáme doprava na Wasserkuppe. Naše oči, tak jak jsou za roky ježdění za létáním zvyklé, automaticky sledují stromy kolem silnice a listy na nich, zda se s výškou objeví nějaký vítr. Ale vzduch je nehybný.
Jindra zajíždí na první parkoviště asi padesát metrů pod vrcholem. První výjezd na kopec je zážitek. Už jsem si něco nastudoval před odjezdem, ale rozsáhlost areálu a život v něm a množství lidí mě ohromilo. Až když jsem s kluky stoupal po cestě podél silnice a začal se nám otevírat pohled na celý areál a letadla vzlétala a sedala nalevo i napravo od silnice, když jsem viděl bandu modelářů na louce, paragajdisty nahoře pod lesíkem, auta a motorky výletníků kolem hospod a bufetů, tak jsem pochopil, proč jsem na mapě viděl tolik parkovacích ploch.
Napravo od silnice je dlouhá asfaltová dráha. Startuje se zde z kopce, přistává do kopce. Aerovleky vzlétají opravdu jeden za druhým, chvílemi vidím v provozu i tři vlečné současně. Větroně sedají v protisměru na louku vedle dráhy. Do toho vyhlídkové lety na Robinech .
Nalevo sedají přes cestu větroně, co startují na navijáku. Lano je natažené přes hrb, takže pilot na naviják nevidí.
Pro přitahování lana navijáku tu nepoužívají auto nebo traktor jako u nás, kdy si pro konec lana vždycky jedou a potom ho natáhnou zpátky na startoviště, ale mají tu připojené ještě tenké lanko a za to lanko tahají lano zpátky na start. Zpětný naviják je na až legračně pečlivě udržovaném prdlajícím traktůrku.
Baráky a hangáry jsou dědictvím po armádě. Budov je tu opravdu hodně. Jsou tu regulérní hospody, stánky s občerstvením. Evidentně sem jezdí plno lidí na výlet. Wasserkuppe jsme si asi představovali trochu jinak. Čekali jsme osamělejší kopec se strmějšími úbočími, představa možná ovlivněná Ranou. Je to ale vrch v pohoří, které by se asi dalo přirovnat k Šumavě. Převýšení vůči bezprostřednímu okolí je kolem 150 m, ale terén údolími kolem dál padá dolů mnohem níže a tak tu jsou podmínky i pro svahové létání. Oblý vrchol kopce je vlastně jedno velké letiště. Jsou tu i startoviště s vysekanou trávou do různých světových stran, kde mohou létat rogalisti, praglajdisti i modeláři.
Kupole radaru, která je z dálky viditelným orientačním bodem, je už dnes historií. Radar provozovali Američané. Dnes chodí dovnitř exkurze a areál už nehlídá žádný voják.
Foukalo jen slabě na jižní svah. Termické bubliny, které se občas utrhly na louce pod námi byly malé a neměly dlouhého trvání. Vzduch byl moc přehřátý.
Na kraji svahu posedávala tak padesátka lidí s modely všech možných velikostí a druhů. Větroně, elektrovětroně, EPP samokřídla a také někteří účastníci Retroplane se svými maketami. Udržet ve vzduchu se dalo jen s modely do slabých podmínek nebo s podporou "elektriky".
Kanály si organizovali modeláři sami za použítí tabule s kmitočty. Ve vzduchu byl docela chaos a tipuji, že se tu dost často někdo srazí.
Modely i modeláři, to je jako u nás.
Od pěkných udržovaných strojů po obouchané a někdy i hrozně "ulepené" modely.
Smál jsem se pod fousy, když jsem třeba viděl některé vysílače,
na které hadrem nikdo pět let nesáhl.
Vybavila se mi rádia, co mají kluci u nás na letišti v hangáru na polici.
Ta vypadají podobně. 
Terén se na tuhle stranu svažuje jen pozvolna a až dál vepředu má louka významější spád. Pro starty velkých modelů docela obtížné podmínky.
Piloty, kteří do těch slabých podmínek házeli svoje velké krasavce, jsem obdivoval za odvahu a zároveň si říkal, že zbytečně riskují. I při velmi citlivé pilotáži byl často problém otočit větroň včas na přistání proti nebo podél svahu, dokud neklesne za horizont dolů padající louky. Několikrát jsem viděl přistání, kdy pilot měl model už za horizontem a všichni čekali, jaký se ozve zvuk.
Erik se Standou vytáhli svá letadla také.
Na Wasserkuppe se za létání platí. 5 € za každý letový den. Ale je tu několik parkovišť zdarma, je tu hospoda i stánky s občerstvením, je tu muzeum, je tu neustále na co koukat, je to místo, kam lze vzít na výlet celou rodinu.
Na kraji plochy jsem zaznamenal auto místního (rozuměj německého) telekomunikačního úřadu. Jsem zvědavý a tak jsem se šel podívat, co tu dělají. Sledovali a měřili provoz na leteckých i modelářských pásmech!
V pět už jsme toho s Jindrou měli docela plné zuby. Vedro. Pochopil jsem, že slunečník tady bude základní výbavou. Třiatřicet ve stínu a obloha bez mráčku dávají všem zabrat.
Jak jsem jel na Rétroplane 2010 na Wasserkuppe