Aerovleky Lipence - Neděle 
Probouzím se zimou. Připadá mi, že od půlnoci jsem spal chvilku, ale pohled na hodinky říká něco jiného. Jsou dvě hodiny. Jsem hrozně zmrzlý. Koukám na teploměr. Venku 5 a v autě 9 stupňů. To nemůžu do rána bez spacáku přežít. Vrčet motorem se mi nechce - hned za zadkem auta spí ve stanu pan Vegenknecht. Jezdit teď uprostřed noci je taky nanic. Navíc mám pod autem kus Luňáka a nějaké věci. Zkouším si nadýchat teplo pod deku, ale to zahřeju tak maximálně obličej. Nakonec přelézám na přední sedadlo, obouvám boty, balím se do deky a při poslechu rádia se snažím usnout. Vždy mi na chvilku spadne hlava ale potom mě zima nemilosrdně probouzí. Vím, že bude svítat po čtvrté. Ale kdy na auto dopadnou první paprsky slunce a trochu ho ohřejí? Musím vydržet ještě tak dvě tři hodinky. Vždy, když v rádiu skončí nějaká písnička, vím že mám za sebou další tři čtyři minuty. Drkotám a klepu se prakticky nepřetržitě a přemýšlím, zda to bude mít nějaké zdravotní následky.
Svítání se dočkám až ve 4:15. Myšlenka na teplo zcela ovládla moji mysl.
