Konečně ve vleku! 
Na dnešní den máme se ženou naplánovaný výlet na kole. Od rána je krásně. Sluníčko, mírný vánek. Na kolo ideální.
Dostávám ale echo od Karla Prokopa, že pojede s vlečnou na jejich klubové letiště nebo do Hrádku. Že tam ale nebude moc dlouho, že má klubovou shůzi nebo co.
Pohled z okna ven, kde je ideální počasí pro aerovleky, horečné přemýšlení o tom, že už na ten první vlek čekám skoro dva roky a proti tomu slib ženě, že s ní pojedu na kolo a stále žádné rozhodnutí. Taky ve mě hlodají pochybnosti, zda to má vůbec cenu už jen kvůli té velké vzdálenosti. Koukám na mapu. Je to dost přes 100 km a to je cesta alespoň na hodinu a půl. Abych tam toho Karla vůbec ještě zastihl.
Karlův telefonát, že jede do Hrádku, byl tím správným impulsem. Ptám se ho na cestu k tamnímu letišti. Tvrdí, že to nenajdu, ale naklonec dostávám stručný popis cesty. Oznamuji ženě, že jí dávám košem a upaluju nosit věci do auta.
Vyrážím směr Liberec a hned první kilometry naznačují, že to nebude jednoduché. Všude sváteční jezdci kochající se krajinou a já přece musím stihnout toho Karla! Vzdálenost 120 km překonávám za hodinu a půl. Nejvíce mi dává zabrat Hrádek, kde jsem se na chvilku ztratil, ale závěr cesty byl dobrý. Letiště jsem našel i bez nutnosti nechat se navigovat po telefonu.
