Létání s Yak 54 od RC Factory

Druhá runda

Na duhou rundu s Jakem jdu hned po obědě, dokud je pěkně! Dveře od špajzu a rozbitá myčka počkají.

Mám dvě baterky. Menší lehčí s menší kapacitou, větší těžší, která umožňuje dvojnásobnou délku letu. Říkal jsem si, že ta těžší bude dobrá do takových podmínek jako dnes, do větru a turbulence, letadlo bude ve vzduchu za takových podmínek lépe sedět. Nakonec mi je milejší ta menší, vydržela by na 10 minut letu, já ale stejně dávám lety po 5 minutách. A projev lehčího letadla se mi zamlouvá více.

Létání teď po poledni je o něco příjemnější, ne sluníčku je tepleji, i když teploměr ukazuje stále pod nulou. S bočním větrem se vyrovnávám o něco lépe, ale stejně je to bída.

Když rádio odzvoní 5 minut, dvě tři minuty ještě trénuji sedání na silnici do aleje. To je taky o psychologii. Místa v aleji je na dvě auta, ale větve hrušek jsou při styku s modelem jako beton! Teď navíc fouká do aleje z boku, s Jakem lze ale pěkně manévrovat. Na vzlety by se šikly lyže!

Krásný den

Když jsem vycházel z domu, bylo bezvětří. Jen co jsem se na louce postavil doprostřed předváděcího prostoru kolmo k hlavní ose, začíná mi foukat do zad. Model mi tak vítr poměrně rychle odnáší směrem k lesu a figury, o které se pokouším, se deformují, natáčí se jak korouhvička proti větru. Vzpomenu si hned, jak kluci, co akrobacii opravdu umí, letí i v mnohem silnějším větru jak po drátkách. I když bych moc bodíků nepobral, mám dobrý pocit z toho, jak se orientuji v prostoru a polohu modelu v obratech koriguji jistěji. A to je jeden z mých cílů, automatizovat opravy poloh modelu.

Po vylétání první baterky mám zmrzlé konečky prstů. Vítr ale ustal a tak rychle zapojit druhou baterku a užít si příznivé podmínky. Konečně letím trochu kloudný nožový let přes celou délku svého předváděcího prostoru. To se mi dlouho nevedlo, nožový let pro mě byl jakoby zakletý. Důvod byl asi psychologický, protože v místě, kde létám, jsou podél obou okrajů prostoru stromy a vybočení ze směru letu znamená pověsit model do koruny stromu. Při vychýlení směrovky na začátku nožového letu mi knipl ujel do mírného natažení a model hned směřoval do okraje aleje. Když jsem odtlačil, byl zásah zase moc hrubý a model zahnul docela zprudka k lesu. Nakonec jsem silným hypnotizováním levé ruky docílil toho, že do výškovky nehrabu a když je potřeba, použiju malinkou výchylku. A hle! Ono to ten nožák letí skoro samo.

Dnes to je i o potěše oka. Barevný model ve slunci proti bílé zemi nebo modré obloze, to je krása!