Létání s Yak 54 od RC Factory

Poslední let

Je zimní podvečer, slunce už je za horizontem, vítr jistě utichá! Běžím s Jakem ještě na jeden poslední let.

Ještě nejsem ani vydýchaný, jak jsem supěl do kopce na louku, nuluji stopky a startuji. Opravdu prakticky nefouká a model letí jako po kolejích. Letím na trochu víc plynu než minule a obraty tak následují rychle jeden za druhým. Vypadá to mnohem lépe, víc dynamicky.

Krása ale končí zhruba po minutě letu. V asi metrové výšce přetáčím půlvýkrut a když odtlačím směrem od země, ještě šáhnu do křidýlek, abych křídla srovnal do horizontu. Ale náklon opravuji špatně a jak jsem v malé výšce, tak instinktivně zatlačím ještě víc. Bum! A je po ptákách! Rána do země, předek modelu rozvalený.

Sbírám pečlivě trosky a jdu domů. Ještě že na mě nikdo nekoukal. Typický příklad nesoustředění, létání bez rozmyslu. To nemohlo jinak skončit!

Než dojdu ten kousek domů, spojí se mi tento zážitek s jízdou na lyžích po sjezdovce, kdy jsem vjel do velkých muld a těšil jsem se, jak je zvládám projet. Lyže jsem nechal víc rozjet, chvilku jsem nadšeně pozoroval, jak to zvládám, potom ale ztráta rytmu, držkopád, vyražený dech, sbíral jsem se ze země pět minut Jel jsem na co jsem neměl!

Doma jsem to za chvilku polepil, je to vše rovné jak má být, jen si budu muset koupit novou vrtuli. A pro další létání už si připravím program, abych neskončil zase takhle školácky!

Další zálet

Teplota přes odpoledne vylezla o stupeň nahoru, už je "jen" mínus šest. Místo akumulátoru 3S 850 mAh dávám do letadla starší aku 3S 1100 mAh a stopky si nařizuji na 5 minut letu. Jdu na jiné místo, které je na návětrné straně. Předpokládám, že tam sice bude trochu foukat, ale nebude tam taková turbulence.

Na louce pod lesem fouká kolem 2 m/s. Startuji zase vypuštěním kolmo vzhůru a hned po srovnání do horizontu cítím, že letadlo letí úplně jinak, než předtím. Líp! Jinou baterku jsem připevnil k trupu kousek víc dozadu a těžiště tak posunul o cca 1/2 centimetru dozadu. Měl jsem předtím těžiště moc vepředu, teď jsem mohl povolit (mírně potlačit) trim výškovky a letadlo drží horizont a při přidání plynu se nevzpíná.

Let rázem vypadá spořádaně, nemusím se bát udělat výkrut ve výši očí nebo v malé výšce udělat půlpřemet směrem k zemi. Dobrému pocitu svědčí i místo, sice fouká, ale vítr je stejnoměrný a bez turbulence. Začalo se mi to líbit!

Letím rovně, na zádech, jakžtakž nožový let, rychlé výkruty, zvraty, půlpřemety. Nejdou mi přemety a výkruty zastavuji hodně nepřesně. U těch přemetů se musím naučit pracovat s plynem a u výkrutů musím zažít velké výchylky křidélek. Velkou změnou je pro mě malá setrvačnost stroje, přeci jen normálně létám s modely, které mají mnohonásobně větší setrvačnost. Poletuji v pruhu před sebou cca 50 x 10 metrů, ve výšce od země do nějakých 5 metrů. Libí se mi to! Teď se to jen pořádně naučit!

Domů do tepla jdu spokojený. Jaká to změna od prvního letu! Jen mi vadí to cukání křidélka i když to na letu není prakticky znát.

Do baterky jsem po létání čtyři minuty dlouhém dobil 335 mAh.

Zálet

Předpověď počasí mi nedává na dny volna do konce roku žádnou naději, že teplota venku vyleze na přijatelnou teplotu. Teploměr na domě ukazuje -7, ale alespoň už tolik nefouká. Statečně beru Jaka s nabitým akumulátorem a spěchám na nedalekou louku, abych provedl první let.

Než jsem vyrazil, postavil jsem letadlo na váhu. Ukázala 438 gramů. Časovač na vysílači jsem nastavil na 4 minuty chodu motoru.

Na louku to mám cca 250 metrů, doufám, že baterky za tu krátkou cestu příliš nevychladnou. Než tam dojdu, zřetelně pozoruji, jak povolují kevlarové nitě - náhony výškovky a směrovky. Než jsem došel na místo, nitě jsou prověšené, směrovka už má zřetelnou vůli! To jsem blázen.

Uprostřed louky chytám model shora za kabinu a vypouštím ho na plný plyn téměř kolmo nahoru. Model bez problému nabere výšku, rovnám ho do horizontu a ubírám plyn. Hned je mi jasné, že to, co vypadalo jako bezvětří, žádné bezvětří není. Fouká sice málo, ale přes blízké stromořadí. Model v přímém letu občas poskočí o metr nahoru nebo dolů. Ve výšce pod pět metrů turbulence není, ale zase se nedá v tak malé výšce s nevytrimovaným modelem nic zkoušet.

Letám jak postřelený, žádné uspokojení z toho nemám. Navíc slyším pocukávat některé ze serv. Snažím se letem kolem sebe zjistit, které to je. Při druhém průletu vidím, že to je servo pravého křidélka na kanálu 5. Po několika výkrutech a přemetech se ozývá první zapípání a za chvilku alarm oznamuje konec tříminutového motorového letu. Je to pro mě vysvobození, prsty na kniplech už skoro necítím.

Mažu domů do tepla. Mírný větřík způsobený spíše rychlou chůzí než větrem mi ochlazuje ruku, ve které držím model, tak, že ji po příchodu domů musím strčit do umyvadla s teplou vodou. Pocity mám po prvním letu rozporuplné Musím si počkat na bezvětří! A musím odstranit to cukání křidélka.

Do baterky jsem po tom o něco přes čtyři minuty dlouhém letu dobil 250 mAh. Kevrarové nitě se doma v teple zase napnuly. Zřejmě se v tom mrazu zkrátí trup z EPP.