Babická modelářská show

Babice, sobota 7:30. Skoro všichni ještě spí. Je pod mrakem. Brouzdám se bosky rosou a prohlížím si celé letiště.

Letiště je úžasně rovné, všude travička bez drnů. Přistávat se tu dá všude. Večer mi kluci říkali, že to je bývalé vojenské záložní letiště, kde mohly sedat Migy. Plocha je rovnaná, pod trávou zpevněná dusaným štěrkem. Rozměry plochy jsou 2500 x 190 m. Půlka plochy už je rozoraná - jaká škoda

Počasí nevypadá moc optimisticky. Bude pršet nebo slunce mraky přemůže? Kluci z pořádajícího klubu také studují oblohu na západě. Investovali plno práce do přípravy akce a když nebude počasí, nepřijdou diváci ...

Já už jsem se nasnídal, ale kluci v našem ležení začínají dělat svoje proslulá (už mezinárodně) míchaná vajíčka. Je mi jasné, že druhé snídani neuniknu. Kdo neviděl, neuvěří. Zatím, co Václav loupe a krájí velké cibule a v jednom velkém hrnci škvíří špek, Rudla rozklepává do jiného velkého hrnce jedno vejce za druhým a u nohou mu roste hromádka prázdných škatulí od vajec. Tvrdil později, že kvůli pukavcům ke každému čichá, ale kecá, rovnou je sází do hrnce! Mám to natočené Do toho ještě krájí, co jim přijde pod ruku. Párky, čabajku, ... Na naše otázky, pro koho takové množství dělají, říkaji: Pro všechny! Pohled do hrnce, ve ktrém plave nevídané množství žloutků je nezapomenutelný. Kdyby to viděl Rajko Doleček, odvezli by ho. Nakonec si dali opravdu všichni a k tomu čerstvé housky, které nám přivezl vlekař Jirka. Měli to kluci dobré!

Je už po deváté a kluci ještě snídají, popíjejí kafíčko, ale první diváci se už trousí okolo prázdné stojánky. Aby se akce rozhýbala, přenáším Foxíka na stojánku a vlekař Jirka se taky chystá. Zavrčení motoru určitě vytáhne i ostatní. Dáváme první vleky. Opravdu jsou tu za chvilku oba Kolářovi se svým Blaníkem a Luňákem i Vlasík Žatecký.

Včera jsem si skočil jen párkrát a za šera, tak teď si osahávám prostor letiště. Náše vlekání opravdu vylákalo ostatní. Letecký den začal. Místo pro diváky za sítí se už solidně zaplnilo. Počasí vypadá dobře. Nad plochou se prohání modely různých kategorií.

Kolem jedenácté přicházíme zase na řadu s aerovleky. V jednom letu si dávám pěkný velký přemet přímo na dráhou a nasazuji na velký okruh na přistání, abych postupně vytratil rychlost, kterou stále mám. Točím levou, rovně do druhé okruhové zatáčky, letím po větru podél dráhy dost daleko od nás. Letím, pozoruji jak rychlost pomalůu klesá a počítám si, kde to asi otočím do třetí okruhové zatáčky. Najednou Venca Kolář, který stojí vedle mě, říká: "Letíš do stromů". První co mi bleskne hlavou: "Co to povídá, dyť jsem před daleko před těmi stromy!" (připadalo mi, že plocha letiště má na šířku několik set metrů!) Když jsem o zlomek vteřiny uvěřil a začal točit k sobě do plochy, model zmizel za stromy dva tři metry pod vrcholky korun, chvíli se ni nedělo, na druhé straně se už neobjevil a za chvilku ke mě dolétlo zachrastění větví. Čekal jsem, zda se ozve ještě nějaké chrastění, jak model propadá větvemi dolů, ale už je jen ticho. První pocit je naštvání na sebe sama. Hned se mi vybavuje, jak budu několik hodin model vyprošťovat (stromy jsou opravdu vysoké), jak bude model dobitý a že si tady v Babicích už nezalétám. A taky že jsem si uřízl ostudu před diváky.

Převlékám se do starého oblečení, beru zapnutý vysílač a vyrážím napříč letištěm ke vzdáleným stromům. Jsem u stromů v okamžiku, kdy startuje Marcel Hladík se svým obřím Jakem. Když model otáčí v malé výšce do protisměru, tak prolétává pod úrovní stromů a slabých deset metrů ode mne. Taky mu moc do větví nechybělo.

Model jsem v korunách vysokých dubů našel skoro hned. Vypadá to, že mu nic moc nebude, ale výška, ve které ho vidím a strom na kterém sedí, mě znovu navozují pocit naštvání na sebe sama. Sedí skoro na konci větve vzrostlého dubu ve výšce určitě přes dvacet metrů. Strom není moc zdravý a nedovedu si představit, že bych na něj lezl. Navíc manipulace s těžkým a rozměrným modelem, kdy budu ležet na poměrně tenké větvi, mi připadá nemožná.

Je to ale hned u cesty a tak se se mi vybavuje příhoda Davida Ševčíka, který skončil taky na stromě a model mu snesli hasiči. Vracím se na plochu a vyhledávám vlekaře Jirku. Vykládám mu svoji situaci a on hned ví, za kým má jít. Za Peťou. Ten hned volá hasiče, vysvětluje jim moji situaci a informuje je, že model je ve výšce přes dvacet metrů a na místě je možné bez problémů manipulovat s plošinou. Ti po chvíli volají zpět a ptají se, zda jde o ohrožení života. To v tomto případě nejde a tak se dozvídám, že hasiči mě nezachrání. Model už sedí na stromě půl hodiny a já zapnutým vysílačem blokuji kanál dalším dvěma lidem. Peťa mi ale říká, že tam vyleze a model sundá. Jen si prý dojede pro lezeckou výstroj. Uplynula další půlhodina. Stojíme pod stromem, můj zachránce si připevňuje na výstroj horolezecké lano a vlečnou šňůru, na které spustí model dolů. Dělám mu stoličku, jeden krok, druhý přes moje ramena a už je na první větvi. Leze jak pavouk a po pár minutách je až nahoře u modelu. Mezitím přišli pomoci kluci. Model je uvázán šňůrou kolem centroplánu tak, aby visel čumákem dolů. Mám otevřenou kabinu, ale s tou jsem se už rozloučil. Ta to nepřežije. Peťa opatrně a trpělivě manipuluje s modelem a kousek po kousku ho prostrkává vštvemi níž a níž. Manipuluje s ním jak s ježkem v kleci. Nakonec mi model sedá do náruče. Děkuji svému záchranci - Peťovi Peckovi a v kempu běžím pro flašku, abych ho alespoň nějak odměnil, když nic nechce.

Model je nepoškozený, jen u kořene křídla na pravé straně je náběžka malinko zmáčknutá od nárazu do větve. A jeden uzávěr kabiny je vylomený. Spravené to mám za chvilku a mohu dál létat! (Doma jsem zjistil, že stromy jsou od osy modelářské dráhy jen 180 m)

Je po poledni, počasí je krásné. Mám stravenku na oběd, ale hlad po té šílené snídani moc nemám. Nakonec ale neodolám, když vidím v hrnci guláš Pozoruji přitom létání ostatních pilotů. Na starty Jaka Marcela Hladíka se rád zvednu a jdu se podívat zblízka.

Na letišti se také sešli dva obří Luňáci - Václava Janka a Jindry Stejskala, se kterým létají Kolářovi. Mají ještě třetího bratříčka v Plzni u Pavla Hlávky. První letěl Vašík Kolářů. Vlekl ho Rudla Helmer za svým Jakem. Nabrali pěknou výšku a Vašík vystřihl s Luňákem ve výšce výkrut. Vidět takového obra jak se nad naší hlavou převaluje je zážitek. Těším se, že Rudla vytáhne do stejné výšky i Václava. Má nové kování závěsu křídla a sliboval, že konečně předvede nějaký obrat. Vlek se však moc nedaří. Rudla má problém udržet Jaka v přímém letu. Luňák ho občas přibrzdí a vlečná se nekontrolovatelně stáčí ze směru letu. Václav hned vypíná a sedá. Je z toho jen takový skok.

Rudla hned po přistání organizuje další vzlet, ale Václav že nepoletí. Nakonec se nechává umluvit, znovu se zozjíždí a pomalu nabírají výšku. Ale i když se snaží stoupat velmi zvolna, vlečná se najednou překlápí na stranu a padá střemhlav dolů. Luňák ji následuje. Oba se snaží vypnout a vymanit se ze smrtícího spojení. Obě letadla se rychle blíží k zemi, mezi nimi je dobře patrné našponované vlečné lano. Vypnutí se nedaří. My ještě slyšíme zvuk motoru, když se Jak tříští o zem, a za chvilku k nám doletí zvuk nárazu a ticho umlčeného motoru. Luňák se osvobozuje, vybírá střemhlavý let a s přebytkem rychlosti letí po hraně letiště v nějakých patnácti metrech zpátky na přistání. Model už je skoro na úrovni dráhy, když mi dochází, že Václav míří přímo do dubů, ve kterých jsem ráno skončil já: "Letíš do těch stromů!" Václav na rozdíl ode mne reaguje okamžitě přitažením. Těžký Luňák vyplave nahoru a bez problémů lesík přeskakuje. Ztrácí tím dost rychlosti a vzápětí i výšky, ale Václav se s ním v minimální výšce dokáže otočit proti větru a bezpečně přistát.

Z Jaka jsou třísky a když ho kluci donesou, není to moc pěkný pohled. Je to v krátké době druhá těžká havárie a Rudla z toho má depku.

Slyšeli jsme bohužel ještě jednu ránu. Z druhého konce stojánky pozoruji mladého muže, jak startuje vrtulník. Potou už jen sluchem vnímám jeho let, najednou slyším, jak se zvuk vrtulníku bleskurychle přesouvá někam za síť, ještě se instinktivně přihrbím, ale rána se ozývá daleko ode mne. Vrtulník přeletěl síť v prostoru pro piloty a dopadl mezi dvě řady aut, kde dělal něco na svém modelu jiný pilot. Vrtulník mu prolétl kolem hlavy a zabořil se do trupu jeho makety.

Podle toho, co jsem slyšel se dohodli na finanční kompenzaci.

Po čtvrté se dává zase do do deště. Diváci odešli. Chvílemi opravdu leje, ale už nefouká ten strašný vítr jako včera. Sedíme v boudě, popijíme pivo a tlacháme. Občas vylézám z boudy ven a zkoumám obzor na západě, ale Až v osm večer déšť ustává. Jirkovi snad není ani třeba říkat. Jeho "Jdeme?" předbíhá můj dotaz. Letadla jsou za chvilku v hromadě, Jirka tankuje. Já zatím přemítám, že jsem právě dopil druhé pivo a snažím se zhodnotit svoje schopnosti. Budu se muset držet trochu zpátky. Je z toho nakonec pěkné polétání, přidávají se i kluci Kolářovi. Sice zase přichází déšť ale urvali jsme skoro třičtvrtě hodiny polétání. S prvními kapkami sedám. Bojím se o displej vysílače, který už jsem jednou nákladně kvůli vodě měnil. Po nás startuje další nadšenec s benzínovým akrobatickým Suchojem, ale vzápětí sedá, protož rádio v dešti blbne.

Fotky z akce jsou zde: Babice 2008