Babický podvečer

Jen co jsem na babickém letišti otevřel dveře, volali na mě kluci "Pojď létat!".

Místo stavění stanu tedy stavím Foxe. Ptám se na kanály a kluci mě posílají k tabuli s kanálovými štítky. Moje osmdesátka je volná, navlékám štítek na anténu a jdu létat. Dokud je světlo. Model už mám na kraji dráhy, zapnutý, vysílač na krku. Ještě si jdu, než vlečná sedne, do auta pro foťák. Když se vracím k modelu, říká mi Vlasta Žatecký: "hrajou ti kormidla!" Přecházím to mávnutím ruky, že to bylo asi jak jsem se přes vysílač nakláněl do auta a kniply mi běhaly po břiše.

Kluci mi dávají přednost, zapínám vlečné lanko a jdeme nahoru. Paráda. Odpoledne jsem ještě seděl v práci a už si tady létám! Nabíráme výšku. Když jsme asi třista metrů vysoko, model se najednou odpoutává od vlečné. Asi jsem se utrhl. Chvíli se jen tak ploužím večerní oblohou, potom to troubím v kotrmelcích dolů. Nakonec nasazuji na průlet na zádech. Blížím se v mírně sestupném letu na zádech prahu dráhy. Jsem nějakých patnáct dvacet metrů vysoko, rozjetý na velkou rychlost, když náhle kmitnou křidélka, Fox se se silně nakloní a já mám plné ruce práce srovnat křídla do horizontu a odtlačit Foxe do stoupavého letu. Vytrácím rychlost, obracím Foxe na břicho a nabírám výšku. Fuj. To bylo o fous. Než se stačím uklidnit, začínají kormidla škubat, Fox sebou šije ze strany na stranu, potlačení, natažení. Chvilku to jde, chvilku zas ne. Ze zvyku popobíhám směrem za modelem a rádio se kupodivu chytá. Opatrně klesám a sedám.

Chvilka dohadování o příčinách a je jasno. Kolega modelář nastavuje kousek za mnou za auty svůj model s rádiem na stejném kanálu. Celé to vzniklo shodou náhod. Pět a půl člověka na letišti. Kolega přijed dříve a obešel přítomné, zda nemají jeho kanál. Neměli. Já po příjezdu začal přítomné obcházet taky a hned první člověk mě poslal ke kanálové tabuli. Vzal jsem si štítek se svým kanálem a už jsem zbytek pilotů neobešel. Měl jsem štěstí!

Dal jsem ještě několik letů a po cestě mě to udělalo moc dobře. Nastal čas potarat se o bydlení. Když jsem stavěl stan, Zdeněk Hůlka tůroval svoji turbínu. Na plný plyn to je pěkný rachot (3/4 litru kerosinu za minutu). Krásně to voní petrákem. Filmovat se to ale nedá. Zkoušel jsem záběr zezadu s pohledem do výstupní trysky, ale zvuk kamera nepobrala prakticky vůbec

Večer se konečně ochladilo, sedíme u piva a u grilu. Günther má nekonečnou zásobu stejků, nedbá našich protestů, že už jsme opravdu přežraní, Rudla s Vašíkem Kolářů pilně grilují a Günthr nám podstrkává stále nové porce masa. Já mám v autě nějaké pokroutky na zobání, ale vidím, že už je zase neudám. Kdo by taky jedl nějaké suchary, když tu jsou takové dobroty!

Nakonec nás rozhání silný vítr. Vítr je tak silný, že je třeba překotvit modely, co jsou venku pod plachtami a přivázat co se dá. Já se jdu podívat na stan. Ten se ve větru hodně deformuje a mám strach, že mi zase prasknou laminátové tyčky. Popojížím tedy s autem tak, abych stan alespoň trochu před větrem chránil. Když couvám, auto se najednou zastaví a musím přišlápnout spojku. Řach. Je mi hned jasné, co se stalo. Najel jsem zadním kolem na půlitr s pivem, co jsem si před tím položil do trávy. Odteď piju z plastového kelímku

Fotky z akce jsou zde: Babice 2008