V pravé poledne

Dnes jsem to otočil. Zatím, co žena si na dvorku čte knížku a nespěchá na odcod na dnešní cyklistickou výpravu, já beru nabitou Siesty (oběd dnes kvůli tomu vynechám) a jdu na "svoji" loučku. Tentokrát ne navečer chytat poslední bubliny termiky, ale prakticky v poledne - na loučce jsem přesně v 11:00, kdy by měla být termika tutová.

To jsou hradby!

Na louce je vedro, mraky nad hlavouvypadají až moc dobře. Startuji nad les a za pár minut se chytám v termice. Nic moc. Po několika minutách už jsem nízko nad loukou. Potom utichá vítr a já se v kruzích začínám zvedat k výšinám. Je zajímavé si rozpitvat záznam letu z variometru.

Ve 14 metrech se chytám na rozhraní louky a sousedního pole. První minutu vytáčím nějakých 20 metrů (0.3 m/s). Ve větší výšce je snadnější stoupák ustředit. Během další půlminuty získávám 35 metrů (1.1 m/s). Dalších 50 metrů je stoupání zase rozbité a tak to jde nahoru pomaleji (0.3 m/s). To už jsem přes 100 metrů vysoko. Stoupák je zase homogenější a během tří a půl minuty získávám dalších 200 metrů (1 m/s). Jsem přes 300 metrů vysoko. Ze země se to těžko odhaduje, ale vyška se mi jeví dost velká a tak opouštím stoupák a zkouším letět jinam. Model je ve výšce dobře viditelný. Vzduch je čirý a tak je jedno, jestli model pozoruji proti modré díře mezi mraky nebo proti šedé základně mraků. Poletuji 4 minuty nazdařbůh, chvíli klesák, chvíli stoupák. V 360 metrech vlétávám zase do silnějšíhio stoupání. Během minuty jsem o dalších 160 metrů výše (2.2 m/s), ale to už je model opravdu vysoko (546 m) a mě trochu straší velmi vyvinuté kumuly s černými základnami, ze kterých by klidně mohla být bouřka. Přestávám kroužit. Vario ale dál vesele pípá i když letím odhadem 150 - 200 metrů mimo místo stoupání. Model se mi viditelně zmenšuje. Vytahuji vztlaky naplno a tlačím. Uvědomuji si, jak to je pro méně zkušeného nepříjemná situace. Model se rozjíždí na dost vysokou rychlost, ale výšky neubývá. Pocitově to spíš vypadá tak, že model stále stoupá. Ale já mám vario a to signalizuje klesání. Ze záznamu je patrné, že ustálené klesání je 7.5 m/s. O nějakých sto metrů níže přerušuji klesání a zkouším oblohu v okruhu nějakých 400 metrů. Model buď stoupá nebo alespoň letí v horizontu. Já už ale musím domů a tak tlačím dál k zemi. V menší výšce už se nebojím rozhučet model a dosahuji klesání až 14 m/s. To už je ale slyšet silné hvízdání a cvakání v křídlech, jak model letí na nulovém vztlaku a vztlak působí chvilku zdola a chvilku shora. Sedám skoro na vteřinu přesně po hodině letu.

Kumuly na obloze s temně šedými základnami vypadají opravdu hrozivě. Ale nechce se mi s nabitými zdroji jít jen tak domů a tak znovu startuji a vyrážím po okraji silnice zpátky do Stříbřece s modelem ve vzuchu. Okolo cesty jsou občas vysoké stromy a tak musím letět do míst, kde model uvidím. Mám v baterkách dostatek šťávy, že i když se nechytím v žádném stoupáčku, tak dojdu k vyhlédnutému místu přistání. Cestou kudy jdu není okolo nic vhodného. Obilí, obilí, obilí. Sedám u cedule Stříbřec do kopřiv u cesty. Stačí se jen sehnout. Spšchám do chaloupky a hurá na kolo, na pivo ...

(zveřejněno na stránce Létání se Siestou)