Sluníčko, doma mě nic neudrží! 
Po čtrnácti dnech konečně vidím z okna slunce. Sem tam nějaký mrak, sedm stupňů, velmi mírný jihozápadní vítr. Toho musím využít! Jediné, co jsem schopen narychlo připravit je Long Shot 2. Vyrážím na modlanskou louku.
Louky jsou průmyslovou zónou, všude je bláto a cesta na louku je rozježděná. Na louce je lebeda do půli stehen, ale naštěstí jsou zde plácky s polehlou trávou a tak házet půjde.
Pofukuje od hal a tak létám souběžně s vedením vysokého napětí.
Občas to kopne, ale není to ani na otočku. Jen to trochu prodlužuje klouzavý let.
Model je po opravě a tak ho chci hlavně zalétat.
A to se daří a nejspokojenější jsem s tím, že bez problémů sedám do ruky.
Naposledy mi to moc nešlo! 
Zapomněl jsem si doma sluneční brýle a mám s tím problémy. Vzduch je prozářen sluncem a nemusím ani letět přímo ve slunci, abych měl s koukáním na model problémy. Ztěžuje to i odhad vzdálenosti a tak za vedením vysokého napětí točím s větším odstupem než jindy.
Zkouším si i nějakou akrobacii, zkouším i lety po větru dál nad louku. Kochám se pohledy na okolní hory. Najednou crr crr, volá mamka. Zda bych jí odvezl k doktorovi. Balím a jedu. Půlhodinka na louce stála za to! Mňam
(zveřejněno na stránce Létání s Long Shotem)