¦ stuktura sekcí ¦ Kontakt ¦ Hledat image

Chrchlám, že nemohu souvisle promluvit, ale ven musím! stďż˝lďż˝ odkaz / permalink

18.04.2009

Chrchlám, že nemohu souvisle říct celou větu, ale ven musím! Alespoň na chvilku. Po několika týdnech, kdy bylo nezvykle teplo a sucho (a já je proležel pod peřinou image) se včera ochladilo a i dnes je dvanáct třináct stupňů a mraky hrozí deštěm.

Hory po celém obzoru jsou schované v černotě, ale na letišti neprší. Fouká mírný východní vítr.

image

Pod Boulemi ale nikdo neparkuje. Pusto a prázdno. Budu na louce sám. Škoda. Long Shota i vysílač mám nabité a tak tu mohu hodinku blbnout.

Házím Long Shota nad východní úbočí Boulí. Terén se zde svažuje k silnici. Je to sice jen několik výškových metrů, ale mě to stačí. Vítr se trochu točí a tak jeden let je půlminutový, druhý tříminutový. Podle toho, jak se trefím s hodem do vzduchu přinášeného větrem. Co je jistota, to je rostoucí vlhkost v mých keckách. V jeteli sedí kapky vody a jak tu pobíhám, voda se přemísťuje do mých bot.

Občas přijde bublina teplejšího vzduchu, vítr se zklidní a nad hlavou mi začnou pokřikovat skřivani. Letadlo hned poskakuje nahoru jak ve výtahu a v tu ránu jsem padesát šedesát metrů nad kopcem. Trvá to však jen chvilku, vítr se rozfouká a jsem zase dole. Dají se tu hoblovat meze, ale jsem opatrný. Nerad bych skončil v roští. Křoviska shora vypadají nízká, ale když do nich člověk musí vlézt pro model a zaleze pod mez, zapadne do nich až po ramena a hlavně jsou několik metrů široká a dostat se do jejich středu není žádný med. Ani na to nejsem oblečený.

V jednu chvíli, když jsem zhruba třicet čtyřicet metrů nad sebou přestává model reagovat, zkouším všechno možné, ale model v houpání padá jako list k zemi. Až když je tři čtyři metry nad zemí, rádio se chytne a já v pořádku přistávám az kopcem. (rozbor zde: Vytuhnutí komunikace)

Přezkoušel jsem vše a létám dál. Vše funguje. Při jednom přistání model přetahuji metr nad zemí. Model se ve vzduchu zastaví, překlopí se špičkou dolů a s dobře slyšitelným "ťuknutím" ďobne čumákem do země. Zvuk je trochu podobný, jako když o sebe ťuknou kulečníkové koule. Trochu mě ten zvuk zarazí. Pod modelem v místě "přistání" je jen tráva a hlína. Kontroluji model, vše je v pořádku. Otočka a vrhám model k dalšímu letu. Co to? Model letí i vypadá divně. Stoupá pěkně po balistické dráze, ale vypadá divně. Mám plno času na jeho sledování. Kdyby vzpažilo křídlo, tak to bude vypadat i letět jinak. Nejsem z toho moudrý. Model dosahuje vrcholu balistické křivky a začíná směřovat k zemi. Celou dobu jsem tu sám a najednou kde se vzal tu se vzal běžec v trenkách se psem a zastaví se pod kopcem přesně v místech, kam padající model směřuje. Mám nad místem dopadu výšku přes dvacet metrů, zkouším, zda nějakou výchylkou některého z kormidel model odchýlím někam stranou, ale odpovědí mi je jen pípaní vysílače indikující pokles napětí baterek v modelu jak serva překonávají zvýšený odpor. Naštěstí pes má rozum, prchá pryč a jeho pán běží za ním. Model dopadá na dráhu letiště. Moc rozbitý není.

Teď už vím, co to tak cvaklo při tom posledním přistání. To povolil zadní polyamidový šroub držící křídlo. Při hodu se křídlo otočilo kolem předního ocelového šroubu, z modelu vzniklo takové hubené X (viz foto v úvodu) a proto jsem to ve vzduchu z pohledu zezadu marně študoval. Dopadlo to ještě docela dobře.

(zveřejněno na stránce Létání s Long Shotem)