Model v záběru

Aby se divák dokázal při sledování filmu orientovat, měla by být v části záběrů viditelná část modelu. Typicky to je třeba konec křídla při záběru stranou doleva nebo doprava.

Pozor na automatické ostření. Kamera by mohla zaostřit na model a zbytek záběru by byl rozmazaný. Výhodná je možnost zaosřit ručně na nekonečno.

Kamera na křídle

Kamera umístěná přímo na křídle a koukající na trup modelu má nevýhodu v tom, že křídlo v záběru se nepřirozeně rozšiřuje směrem ke kameře a hlavně zabírá příliš velkou plochu záběru.

Čím má kamera menší úhel záběru, tím je tento problém markantnější.

Řešením je umístit kameru dál od povrchu křídla:

Klidný let

Let by měl být co nejčistší, nejklidnější.

Aby divák mohl vnímat detaily na zemi, musí model letět klidně bez zametání ocasem nebo kývání ze strany na stranu. Samozřejmě při nějakém akrobatickém obratu jde do popředí dynamika akce, ale mezi tím musí být něco, podle čeho se divák zorientuje v prostoru.

Osa kamery

Kamera musí být v modelu usazena tak, aby horizont v záběru měl přirozenou polohu.

Když bude kamera koukat dopředu, tak by při rovném letu měl být horizont vodorovně. Když bude kamera nakloněna nalevo nebo napravo, bude mít divák neustále dojem, že letíte pořád do zatáčky nebo v náklonu.

Když bude kamera koukat stranou - nalevo nebo napravo kolmo ke směru letu, měl by být "horizont fotoaparátu" v přímém letu přibližně vodorovný. Tak, jak vnímá pilot horizont v přímém letu. A to i u větroně, který klouže pod mírným úhlem dolů. Pokud pude kamera nakloněna k nosu letounu nebo naopak k ocasu, bud si divák myslet, že letíte hrozně natlačení nebo naopak natažení.