Páteční dusno

[20.5.2022]

Minulý pátek bylo vedro, na tuto roční dobu nezvyklé. Bylo zvláštní světlo, při západním větru to slibovalo zajímavou kulisu létání.

Windy dává vítr 3 m/s, to je na dolní hranici pro pěkné polétání na svahu, ale to zvláštní světlo mě lákalo ven. Sbalil jsem Tomahawka, zavolal Pavlovi, zda ho mohu za 10 minut vyzvednout, doma ohlásil, že jedu létat na druhou stranu hor, a vyrazil jsem. Windy ukazovalo jihozápadní vítr, to jsme tady u nás na severním úbočí Středohoří za větrem, tak musíme přes hory na druhou stranu.

Byli jsme rádi, že sedíme v klimatizovaném autě. Pavlovi jsem oznámil, že jedu na Kamenná slunce, kopeček, kde to znám hlavně jako turista, a chci tam zkusit svahovat.

Po prázdných večerních silnicích jsme tam za pár minut. Vylezli jsme z auta a bylo to jak ve vrcholném létě. Děsné vedro. Kamenná slunce jsou víc terenní vlna než kopec, převýšení 20 metrů se v tom vedru zdá cestou nahoru jako padesát. A nahoře bezvětří! Tedy pofukuje, ale jde to každou chvilku z jiné strany. Dva zoufalci na blbém místě v blbý čas. Na večer jsou hlášeny bouřky a tady to tak vypadá. Jako před bouřkou. Několik zoufalých hodů a pak rozhodnutí - jedeme na Číčov!

I tady, i když jsme z terénu ve výšce 240 m n.m. vystoupali autem do 400 m n.m., se nehne lísteček. Ale jsme na závětrné straně, projíždím autem vesnici silničkou na jižní stranu hřebene a tady se listí na stromech čile mrská. Otáčím, vracíme se za kopec, kde se dá zaparkovat, a škrábeme se na vrchol kopce. V závětří je teplo a dusno, ksichty se nám za chvilku lesknou potem. Tady to je nahoru 90 výškových metrů, víc jak půlka strmého stoupání. Ale jen co vylezeme ze závětří, je nám jasné, že tady si zalétáme!

Foukají ty avizované 3 m/s, v tom se v pohodě udržíme. Na soubojování to moc není, tak jen mírumilovně hoblujeme hranu. Ono to o moc výš nejde. Pavel má v letadle výškoměr a tak se vytahuje, že se dostal do deseti metrů, do dvaceti, třicet je rekord. Ale chvílemi to je na spadnutí, vítr pomalu slábne a hlavně mění směr. Žiju tím, abych se i při změně směru větru nebo jeho zeslábnutí udržel ve vzduchu. I za cenu toho, že se dostanu hluboko pod sebe. Je to o hospodaření se zásahy do řízení, čím méně, tím lépe, je to o hospodaření s energií. Udržet se znamená lízat svah v metrové výšce, opatrně, ale přitom dost rozhodně dělat otočky do protisměru a čekat, kdy to foukne a letadlo začne zase podél svahu stoupat. Baví mě to! A daří se mi. Občas brknu o vyšší kytku a projdu se, ale většinu času létám bez přerušení.

Létání zde je spojeno s krásnými pohledy do kraje. Já jsem původně chtěl létání filmovat. Naložil jsem do auta i stativ. Ale v tom vedru jsem to vzdal. Ještě pobíhat ke kameře by bylo v tom vedru moc! Je mi to trochu líto, že jsem nic nenafilmoval, ten pohyb letadla těsně nad terénem v tom olejovém vzduchu má svoji krásu, musí mi stačit jen ten pocit, který jsem si odnesl. Později v týdnu při práci jsem si na to několikrát vzpomněl.

Strávili jsme na kopci krásnou hodinku.

Později večer se zatáhlo černými mraky, začaly létat blesky ze všech stran a slejvák konečně spláchl závěje pylu. Dlouho nepamatuji takové množství blesků a hromů. Krupobití nás naštěstí minulo.

stroj: Tomahawk NG

(zveřejněno na stránce Létání s Tomahawkem)