Co dělám
Čenichovka
Prázdniny, sluníčko, teplo. Sluníčka až moc, jdeme létat až večer po šesté.
Beru Timbera a jedeme na výsypku na místo, kterému říkáme Ruzyně. To proto, že tam je široká asfaltová cesta, která nám šířkou a délkou připomíná letiště Ruzyně.
Létal jsem okolo dráhy, létal jsem v trochu komplikované situaci. Na jedné straně dráhy vysoký strom, na druhé straně vedle dráhy složené obrovské betonové skruže a po větru po dráze přímo v její ose ostré slunce. Do polosféry, kde bylo slunce, se nedalo ani nahlédnout, natož zalétnout. Letěl jsem opačný okruh, to, co mělo být po větru, jsem letěl proti větru, byl jsem za za tím stromem a že se otočím do nízkého průletu na dráhou. Skoro nefoukalo. V patnácti metrech jsem zaklapl plyn, potopil letadlo dolů a začal točit třetí a čtvrtou zatáčku jako jednu ostrou zatáčku 180 do směru dráhy. Sestup tak 45 stupňů, náklon taky tak 45 stupňů. V polovině výšky mi zrovna fouklo trochu do zad, vnitřní křídlo pokleslo, skokově se zvětšil náklon - ztráta rychlosti. Instinktivně jsem přidal plyn a asi ještě i přitáhl, ale z výšky pěti metrů to je na zem kousek. Už jsem viděl letadlo na maděru, už jsem viděl náraz do země. To ale zavadilo o zem (později jsem zjistil, že jen koncem křídla), náraz křídla o zem otočil letadlo na záda, pořád plný plyn a v hezkém oblouku půlopasu to drblo nosem doprostřed asfaltky. Tak, jak to je na fotce, to zůstalo. Celé se to odehrálo ve třech čtyřech vteřinách.
Hned jsem věděl příčinu havárie. Příliš malá rychlost, neměl jsem úplně stahovat plyn, neměl jsem točit v tak malém prostoru. Řetězec chyb. A úplně zásadní podcenění směru větru. Bylo skoro bezvětří do 1 m/s, občas fouklo kolem 2 m/s - poryv. To ale stačí při pomalém letu letu blízko pádové rychlosti k vyvolání pádu.
Z dálky deseti metrů to vypadá hrozně, ale když to strkám do auta, tak to vypadá opravitelně.
Muška
2. den
Začínám návrhem (výkresem), kterému říkám "muška". V něm podle třípohledového plánku namodeluji tvary a rozměry letadla. Je to předběžný 3D model, zkušenost mi říká, že v každém třípohledovém výkresu jsou chyby. Ty třípohledové výkresy jsou částečně technické a částečně "umělecké" a ti, co je kreslí, kreslí to, co vidí, ale když si dáte jejich půdorysy, bokorysy a nárysy k sobě, zjistíte, že to nesedí.
Pokud mám více třípohledových výkresů, vložím si jich do návrhu klidně více. Vkládám je jako Canvas a vytvářím si pro ně roviny, které jsou pod rovinou počátku souřaznic X-Y a za X-Z a Y-Z. Při modelování tak mám výkres - podklad za vytvářeným modelem, odkoukal jsem to u jiného konstruktéra, jeví se mi to praktické.
Začínám půdorysem. Natáhnu si výkres pomocí Calibrate tak, aby rozpětí odpovídalo tomu mému zamýšlenému. Pomůže i nakreslení skeče "zaměřovací kříž". Půdorys napozicuji tak, aby byl pod počátkem souřadnic nějakým bodem, který dokážu identifikovat i v bokorysu. Může to být třeba hrana plechů motorového překrytu, náběžka křídla a podobně.
Při vkládání bokorysu si výkres zase pomocí Calibrate roztáhnu podle rozpětí křídla na správnou velikost a umístím ho tak, aby se překrývalo zvolené místo na letadle v obou pohledech.
Může se stát, že podklad nemá půdorys a bokorys ve stejném měřítku, může se stát, že pravé úhly předlohy nejsou pravé úhly v podkladu, může se stát, že jsou osy trupu a křídla nerovnoběžné se souřadným systémem. To vše se musí opravit. Canvas lze i pootáčet.
Konkrétní pozice částí konstrukce začínám většinou v bokorysu:
Založím si skeč "bokorys" a obkreslím tvary podkladu. Přepínám so mezi těmi podklady, které jsem si našel a do modelování vložil a průběžně hodnotím jejich věrohodnost. Tady je vidět, že si klidně vložím i výkres jiného modeláře.
Založím si roviny řezů a případně zamýšlených přepážek modelu a založím druhý půdorys, ve kterém si zakreslím linie viditelné shora - zachytím plynulost tvaru trupu. Potom už mohu kreslit řezy, mám průsečíky s čarami bokorysu a půdorysu..
Postupně vytvořím objemový model, který by měl tvarově odpovídat předloze. Preferuji modelování surface před solod body, má to různé výhody. V tomto případě jde o konstrukci, kde je trup svařen z ocelových trubek a potažen plátnem, surface plochy se tak na to hodí.
3D model, který mi vzniká, má výhodu v tom, že ho mohu porovnat s fotografiemi. Mohu si tak koukáním na model pod různámi úhly a srovnáváním s fotografiemi ověřit tvarovou shodu. I u takto hranatého letadla narážím na rozpor mezi "oblostí" trupu na třípohleďáku a skutečností. U každého letadla pomůže znalost vnitřní konstrukce a přemýšlení, jak se co dělá a jak to ve výrobě letadel funguje. V tomto případě ten svařenec z trubek - prutová konstrukce - má nějakou logiku.
U některých letadel jsou ty výkresy tak špatné, že při vlastním modelování a srovnávání s fotografiemi přijdete na velké chyby. Vytvořený model je špatný. Potom je nejlepší začít znova, klidně dvakrát, třikrát. Člověk při tom pochopí "tvarovou logiku" předlohy. To se u složitějších tvarů předlohy stává celkem často a několikerým překreslením se člověk postupně seznámí - zkamarádí se s tím typem.