Do termiky

28 stupňů, vítr ze všech směrů do 2 m/s. Jedu na výsypku na místo, kterému říkáme "Dvojka".

Hned po odhodu si uvědomuji, že problémem nebude vedro, ale vlezlé mušky. Lezou mi potvory po nohou, po rukou, po obličeji. Chvilku poletuji kolem sebe a dotrimovávám letadlo. Včera mi letadlo padalo v kroužení na jednu stranu do vývrtky, dostrkal jsem trim směrovky na stranu, kam jsem si zadal, a letadlo se začalo v kroužení chovat způsobně. Včera byl krásně čirý vzduch, dnes to tak fotogenické není, ve vzduchu je docela silný zákal. Ale letadlo i v deseti metrech přizvedávají termické bubliny a tak když se vydám do výšky, potkávám hned stoupák a od té chvíle už nezapnu motor. Stoupák je silný, ze 70 metrů jsem za chvilku ve 150 metrech. Už jsem skoro zapomněl, že když se letadlo ve stoupáku dobře ustředí, jak letadlo samo ve stoupáku sedí. 😃

Zkouším cestovat po obloze v okruhu tři sta čtyři sta metrů, vario občas zapípá i v přímém letu, ale poctivě si to kolem sebe obletím. Proti větru směrem k návětrné straně výsypky toho moc není, vracím se do míst po větru. Výsypka generuje bubliny, vidím to i na káňatech, která se drží v tomto prostoru. Nalétávám v padesáti metrech pěkný vydatný stoupák a letadlo jede nahoru jak ve výtahu. Ve sto metrech přilétá poštolka a začíná na mě nalétávat, chce mě odtud vystrnadit. Ve dvou stech metrech začíná být na letadlo blbě vidět. Jsem po větru asi tři sta metrů, je to dost daleko v tom prosvíceném zákalu. Ve tři sta metrech už se mi letadlo během otočky ztrácí a jen co na to pomyslím, letadlo mizí definitivně. Ještě než mi začne tlouct srdce, zavergluji kormidly, letadlo zavrtá a ukáže se mi.

Vylétám ze stoupáku a mířím zpátky k sobě. Nad hlavou nalétávám další stoupák a i když už jsem přes tři sta metrů, tak na letadlo dobře vidím. Vario vesele pípá a každou chvilkou přibývá dalších a dalších deset metrů. Zkusil jsem otevřít naplno butterfly a čekal, co se bude dít. Vario se uklidnilo, ale letadlo leze pořád nahoru. Pomaleji, ale stoupá pořád. Tak mírně tlačím a pryč ze stoupáku. Letadlo na brzdách poslušně klesá a letí pryč od stoupáku.

Stoupáky chodí v pravidelných intervalech, od sedmdesáti metrů výše jsou silné a dají se spolehlivě vytočit do "nevidím". Ale čas běží, slíbil jsem, že budu včas doma na oběd, a tak přepínám klapky na rychlost a věnuji se kravení u země.

Už jsem se zase s Lentusem rozlétal, dotrimoval jsem ho a tak se chová stejně na obě strany a nebojím se, že mi v zatáčce "upadne". Svištění nad loukou zaujme cyklisty, co jedou okolo, slyším jejich "Támhle stojí, řídí to ze země" 😃 I při průletech kousek nad zemí cítím termiku, úplně je ten vzduch s bublinami vidět. Baví mě to. Léto!

Jdu domů spokojený. V termice s větroněm jsem si zalétal naposledy loni, Lentus chodí v termice pěkně a pěkně se na něj kouká.