S Luňákem v Miskovicích

Když odpoledne v Miskovicích přestalo pršet, nechtěl skoro nikdo létat, protože obzor byl stále stejně černý a všichni čekali další déšť. Míra vždy ochotný vlekat už roluje na plochu a já běžím pro vysílač.

Na ploše je mokro, horizont okolo je černý. Po vzletu vlek rychle stoupá, rychleji než obvykle. V místech někde nad Miskovicemi je rozsáhlý stoupák, který zvedá obě letadla ve vleku k černým mrakům. Žlutý Piper a žlutý Luňák jsou krásně vidět a tak vypínám bez problémů ve výšce kolem šesti set metrů. Luňák v přímém letu stále stoupá a snadno nabírám další stovku metrů. Míra zatím sedá a slyším Pipera bublat na kraji dráhy. Tlačím tedy Luňáka taky dolů a zkouším nějaké evoluce.

Když se blížím zemi, tak to natáčí Vašík Kolářů a já tak získávám záznam svého blbnutí (teprve druhý!). Je to zajímavé srovnávat pocity z řízení modelu u země a videozáznam. Na videu vidím Luňáka letět rychleji, než to vnímám během letu. To ale znám. S rukama na kniplech vnímám čas jinak a je to dané větším soustředěním během letu.

Průlet na zádech se mi zdál nízký a pěkně ve stejné výšce. Na videu je vidět, že v polovině průletu zbytečně malinko odtlačím. Ale Václav, který stál za mnou, vnímal tu směrovku také nízko nad polem stejně jako já. To je ta psychika!

Výkrut nad zemí se mi povedl a vnímání jeho výšky během řízení a realita na videu se celkem shodují. S takovýmto větroněm už bych asi níž nešel.

Do obyčejného průletu jdu s tím, že Luňáka nakloním směrem k přihlížejícím. Normálně na to nalétávám zpoza úrovně ochranné sítě a pak letím velký oblouček v náklonu. Tady ale nalétávám z pozice před sítí a tak si v náklonu hlídám, abych napravou, až prolétnu kolem středu letiště, síť netrefil. Tentokrát jsem ustál pocit blížící se země a táhnu Luňáka pěkně nad zemí. Až na videu vidím, jak jelo pravé křídlo opravdu těsně nad zemí a až dodatečně se dozvídám, že Míra čekající vedle nás s vlečnou to komentoval větou: "To chceš rozčeřit tím křídlem tu vodu v trávě?"

Velký přemet pěkně v ose dráhy, kdy se zalomenou hlavou nahoru koukám "svému" pilotovi do očí, to je prvek, kdy člověk opravdu na kniplech cítí hmotu a energii toho letadla. Když pak model letí sestupnou část přemetu, zrychluje a já periferním pohledem kalkuluji vybrání, aby to bylo pěkně nízko, to mám rád!

Země je mojkrá a tak Luňák, který normálně výrazně brzdí ližinou na spodku trupu, tady jede klidně přes polovinu dráhy. Závodíme s Václavem, kdo přinese Luňáka rychleji na místo startu. Zkoušel jsem s modelem v ruce i popoběhnout, ale na to nemám. Těch sedm kilo v ruce má potom za následek, že během vzletu a vleku funím jak lokomotiva Mokro na dráze má ještě další efekt. Letadlo je zespodu celé od bláta a blátem je nahozená i kabina zevnitř. Jak se to tam dostane nevím, protože kolečko je zakryté blatníčkem.

Poslední vlek už máme opravdu fofr. Hřmí a stěna deště je kousek před silnicí. Mám problém se z té výšky dostat dostatečně rychle dolů na zem. Rychle běžím pro model a stačím doběhnout jen k party stanu. Strkám Luňáka dovnitř na stoly a za mnou padá na zem stěna pořádného slejváku. I Míra to stihnul a Pipera zaplachtoval. Kluci díky!

Na videu stojí za povšimnutí ještě jedna věc. S Luňákem se musí do evolucí nad zemí nalétávat z velké výšky a po nějakém prvku nad zemí už je energie tak na poloviční okruh na přistání. S jinými modely si lze dovolit nad zemí dva tři prvky a ještě bezpečně uletíte celý okruh.

(zveřejněno na stránce Létání)