Jak v létě!

Blíží se čas večeře, z oblohy zmizely tmavé mraky a kouřmo se trochu projasnilo. Fouká slabý větřík přibližně proti pastvinám pod námi, do k terých se opírá večerní slunce. To by mohlo trochu nosit! Beru ze zdi Long Shota a cestou mezi ploty se ztrácím ženě z dohledu. "V šest nejpozději ať jseš zpátky!" slyším za sebou.

Obloha je úplně vymetená, slabý vítr je spíš cítit ve tváři, než že by se hýbala tráva nebo větvičky keřů okolo. Na slunci si všímám, jak je Long Shot zaprášený. Vyhazuji Long Shota nejdříve trochu opatrně, nevím, zda je seřízen, a taky moje tělo není rozcvičené. Jako vždy nejdříve ve velkých plochých zatáčkách šmejdím po obloze a koukám, kde to ťukne. Terén je jen mírně svažitý, vánek slabý a tak jedinou nadějí pro mě může být bublina utržená někde na mezi okolo mě.

Trochu zápasím s viditelností modelu. Slunce už mám na západě v úrovni očí a létám jen kousek napravo od něj. Vzít si sluneční brýle mě vůbec nenapadlo. Když odlétnu dál, model se mi v prosvětleném oparu trochu ztrácí. Naštěstí se ukazuje, že malinké stoupání generuje keř a mez u polní cesty, oboje asi sto metrů ode mne. Další hody se snažím o větší výšku a letím rovnou nad to místo. Za chvilku už usilovně kroužím nad keřem a z třiceti metrů výšky je za chvilku padesát, z půlminutového letu je minut pět.

Užívám si i přistávání. V klidném mírně proudícím vzduchu lze s modelem na velkých klapkách v klidu manévrovat, sednutí do ruky je krásně jednoduché. Ta předvídatelnost pohybu lehkého modelu prostorem kolem mě, reakce na úplně malá dýchnutí svislých proudů vzduchu a totální obratnost modelu mě zas okouzlují. A zase si uvědomuji tu svobodu: stačí vzít letadlo, na louce se otočit, vypustit a model je najednou ve třiceti čtyřiceti metrech. Bez motoru, bez gumicuku.

Po třičtvrtě hodince vypínám přijímač a vysílač a jdu domů, abych neprošvihl tu večeři!

(zveřejněno na stránce Létání s Long Shotem)